2. listopadu 2019

Červený mlíko a Rudý právo – napsala Lucie Svibová

„Skoč k Zmrzlýmu dědkovi pro jahodový knedlíky a mlíko!” zavelela babička.
Popadla jsem připravenou desetikorunu a vyběhla na ulici.
Do obchůdku U zmrzlýho dědka na Újezdě chodím moc ráda. Prodává tam spoustu dobrot - třeba i Míšu a Polárku. Ale takový jahodový knedlíky k večeři a k tomu mlíko – no, to bude ňamka, už se mi sbíhají sliny.
Vždycky kupuju to červený mlíko. Je dražší, stojí tři koruny deset halířů, ale my na to máme!
Vždyť mamka je učitelka a táta úředník. Skoro všichni ze třídy pijou jenom to modrý za dvě koruny. Pfujk - to je jak voda, vošklíbnu se.
Na druhé straně ulice na Petříně kvetou šeříky. Babička je má moc ráda – některé kvetou bíle, další jsou fialový, tmavý, světlý a některý modráskové, do duhova, měňavý… A ta opojná vůně, ze které se točí hlava. Stojím uprostřed voňavýho houští a připadám si jak šeříková princezna. Vysoký hrad obrostlý šeříky, dech beroucí krása a vůně, až se točí hlava. Slastně přivírám oči a představuji si prince na bílém koni, který mě přijede osvobodit. Kolem mě je temně zeleno a celý svět prosycen fialovou vůni…. Sakryš - knedlíky!
Urvu dvě větvičky šeříku, nacpu je pod tričko, aby mě neviděl hlídač, a makám pryč. Ještě stihnu nakouknout do Supraphonu. Toužebně se zasním nad lesklým modrým dvojalbem Voulez-Vous od ABBY. Krásný písničky. Škoda, že nevím, co zpívaj. Ve škole se učim jen ruštinu. Honem ještě nákup a šmahem domů. Je pozdě a rodiče už přišli taky.
„Kde se flákáš? Tebe si tak poslat pro smrt,“ lamentuje babička.
„…fronta byla, promiň.”
Vyplížím se z kuchyně a jdu potajmu poslouchat, o čem se naši dohadují.
„A proč máš ten Běh Rudýho práva zase organizovat ty?” rozčiluje se máma. „Vždyť jsi to dělal už vloni a co z toho? Stres, furt nejseš doma, několik ručníků a blbá obří číše s nápisem Rudý právo! Máš to zapotřebí?”
„Víš moc dobře, že ano. Ani jeden z nás není ve straně a nějak to kompenzovat musím. Jinak mě vylejou. Víš, jak jsi dopadla ty! Když jsi nevzala umístěnku do školy v tý prdeli u Aše, tak jsi rok nesměla učit a ještě o tobě psalo Rudý právo, žes zneužila socialistické zřízení,“ odvětil táta. Poslouchat za závěsem mě zas tak moc nebaví, protože tomu nerozumím. To Rudý právo se čte, nebo běhá? Pohnula jsem se a táta zbystřil.
„Pojď sem, zlobidlo! Tak ty nás takhle špehuješ?”
Studem mi zrudly uši a vylezla jsem.
„Budou zas ty závody a určitě zbydou lístky na jídlo do Internacionálu,” mrknul na mě spiklenecky táta.
Poskočila jsem radostí.
To je bájo – zase půjdeme do toho tajemnýho hotelu s tlustejma kobercema, který je jak hrad z pohádky! Když přivřu oči, tak v mých představách je obrostlý voňavým šeříkovým houštím a v dáli slyším klapot koňských kopyt…. A to báječný jídlo! Přeci budu zas princezna. To je tak skvělý, že mám tolik úžasný rodiče.
Sice nevím, co myslí tou stranou a vylitím, ale půjdeme do hradu Internacionál na večeři! To je snad ještě lepší, než jahodový knedlíky od Zmrzlýho dědka.

Žádné komentáře:

Okomentovat