1. listopadu 2019

Překračování hranic - napsal Yakeen

Nevěřím, že se někdy nějaká zima opravdu zajímala o naše letní aktivity. Myslím, že se to jen tak říká. Myslím, že jsme času úplně fuk. Ale kdyby se třeba začátek tohoto století Martina zeptal, co dělal na konci toho minulýho, a slíbil by mu, že bude mlčet, Martin by možná prozradil, že byl pašerák. Jestli by tedy použil slovo pašerák. Spíš by to popsal tak, že dovážel zboží, po kterém byla poptávka.
„Sucho, je tady všude sucho,“ řekl Martin do vysílačky a v duchu si udělal poznámku, že musí kódovanou zprávu o tom, že nikde nejsou žádný policajti, nějak předělat, aby se dala použít, i když bude pršet. Počkal na odpověď: „Rozumím.“
A jel dohodnutou sedmdesátkou dál. Za ním se od hraničního přechodu plížily tři dodávky narvaný zbožím. On jel vepředu. Jako průzkumník. Bylo brzo ráno kolem pátý někdy na jaře v roce 1990 a vše šlo, jak mělo. Měl za sebou probdělou noc, najeto tak tři sta kilometrů po mizerných okreskách, nakládání zboží za padesát tisíc marek, jednu ostudnou krádež, několikero překročení hranic, sex s kámošovou holkou, kouřil druhou krabičku červenejch marlborek a vypil asi deset kafí. Ale co to je, ve třiadvaceti.
Než tahle akce skončí, naučí se toho o sobě spoustu. I o lidech kolem sebe. Teď ale sjíždí z pohraničních hor a z reproduktorů Richard Müller zpívá Štěstí je krásná věc.
Začíná svítat. Jak opouští šumavské kopečky, sníh už je definitivně pryč a nad překvapivě zelenýma loukama se válí chuchvalce mlhy. Sem tam z nich hrozí větví holý strom. Je to ta část rána, kdy ptáci se teprve nadychují a slunce rozmýšlí, jestli se ten den vůbec vyvalí z peřin mraků, nebo ne. Ve vzduchu jsou všechny tyhle možnosti a jaro.
No jo, ale prachy si za to nekoupíš.
Martin znovu utrousil do vysílačky: „Sucho, je tu sucho.“ Počkal na odpověď: „Dobro,“ a jel opatrně dál. Rekapituloval si v hlavě celý předchozí den a noc a při některých vzpomínkách zmáčknul volant Opela, až mu zbělaly klouby.
Sešli se včera dopoledne s Chosém a nejdřív museli sehnat prachy, co jim chyběly. Dvacet tisíc marek.
Igor jim je půjčil bez problémů. Na dva dny, za tisícovku. Pro něj, i pro ně dobrej obchod. Jen museli vydržet jeho povyšování. „Á, naši mladí podnikatelé. Potřebujete úvěrem podpořit vaše skromné obchody?“
Igor valil celé kamiony cigaret, a tak měl na tón i srandičky nárok. „Pořád se chcete trápit s elektronikou?“ neodpustil si rýpnutí a hodil jim každýmu přes stůl krabičku podivnejch hnědejch cigaret. „Měli byste zkusit prodávat tohle.“
Nedůvěřivě si přičichli. Dlouhý tenký voňavý cigarety…
„Gudam Garam. Co to je? Odkud to máš?“ nevydržel to Chosé. Teď se Igor konečně mohl začít vytahovat: „Ale z Indonésie. Jsou to hřebíčkový cigárka. Vám je nechám za dvacetjednaapůl. Přivez jsem jich Avii z Bulharska. Je to bomba kšeft! Říkám ti, dvacetjednaapůl je zadarmo.“
Vochutnali. Divná sladká vůně.
„No, můžem se přeptat,“ slíbil Martin a už se těšil, až vypadnou. Ještě párkrát a budou mít celej kapitál sami. Igor šel do trezoru, vrátil se s paklíkem marek a ostentativně před nimi odpočítal dvě stě stovek. „Nechcete víc?“
Nechtěli, zbytek do padesáti tisíc, co na dnešek potřebovali, už byly jejich prachy.
Konečně mohli vyjet. Ještě vyzvedli dva řidiče, co zaměstnávali, a byli komplet. Rozvážného tichého Tomáše a užvaněného Vénu. Nemohli být dva rozdílnější chlápci. Tomáš byl pečlivě oblečený čtyřicátník, který jen málokdy promluvil, ale kdyby chtěl, tak mohl. O kdečem a dokonce plynnou němčinou. A Véna byl oškubanej pětadvacetiletej kluk, který oč míň věděl, o to víc mluvil. O ničem, ale pořád. To, co ty dva spojovalo, byl těžko pochopitelný fakt, že vždycky po kšeftu, společně, všechny prachy naházeli do beden v hernách. Druhý den si pak Véna nadával a Tomáš stoicky mlčel.
Véna měl doma ženu a malého Vášu. Jeho žena stejně jednoduchá holka jako byl on, často na Chosém a Martinovi loudila, aby dávali peníze jí, jinak že nebudou mít na činži, a Véna s tím vlastně souhlasil.
Tomáš žil s krásnou mladou Monikou, do které by nikdo ani neřek, že už má taky dítě. Ta byla ale příliš důstojná na žebrání u Chosého. Ta Tomáše trestala jinak.
Martinovi teď zase zbělaly klouby na volantu. Zapálil si další Marlborku a nasál, jako by to nebyl dým, ale odpuštění. Jako by vzpomínky na uplynulou noc mohl kouřem v hlavě nějak zakrýt. Ale nepovedlo se.
Tyhle akce měly vždy stejný časový harmonogram. Posbírat účastníky, nasadit je do aut a jet do Dojčlandu do velkoobchodu. Tam ve skladu narvali dodávky zbožím. Jako první naložili videa a televize, pak bedny kazet a videokazet a nakonec všechny škvíry vyplnily jednotlivejma kazetama. Pak měli až do páté ranní volno. To bude mít službu jejich celník. Káry jim ohlídali na parkovišti velkoobchodu. Byli taková podivná partička z východu ve voškubanejch starejch dodávkách, ale taky jedni z nejváženějších zákazníků firmy. Martin teď nebyl daleko od toho volant rozmačkat. Co ho to, do prdele, napadlo v tom skladu ukrást ten pitomej telefon za pár marek. Nakládali hromady beden z palet, co jim skladníci navozili vozejkama, a Vašek bloumal kolem. Na jedné paletě, která jim nepatřila, našel krabičku s bezdrátovým telefonem. Podle reklamní fotky na obalu, tenhle tip měl na ručce blikající palmičku. Naprosto nevkusná kravina. Váša byl z ní unesenej: „Ty jo, to je bomba! Palmička, co bliká!“ žasnul: „Kluci, kupte mi ji. Pak mi ji odečtete,“ škemral na Chosém a Martinovi. „Není z čeho,“ odpověděl Martin za oba. „Tvoje stará si už vejplatu vyzvedla, prej, že jinak by vás vyhodili z bytu, Véno.“ Václav posmutněl: „To je škoda, podívej, jak je krásnej,“ a podal ten kýč Martinovi. V tu chvíli Martin z bujnosti a z legrace hodil krabičku do dodávky a pokračoval v nakládání, jako by nic. „Ty ho nemůžeš mít, Václave, protože hraješ automaty,“ komentoval to. „Já bedny nehraju, tak můžu klidně mít i telefon s palmičkou. A navíc zadarmo.“ Myslel si, že ho tím vychovává.
No, a pak přišla ta trapná scéna. Jeden zaměstnanec si všimnul chybějící krabičky a bylo zle. Hádali se. Zapírali. Nakonec přišel majitel. Vyslechl si je:
„Je mi to jedno, jak to bylo. Je to za pár marek. Nenechám vás to všechno vykládat, za chvíli zavíráme. Dejte si auta na parkoviště a přijďte do kanclu udělat papíry,“ jeho hlas byl studenej. Martin hořel.
Martin se totiž v životě jen málokdy učil nápodobou. Často se učil přeťápnutím. Přeťápnutím hranic. Tam ve skladu měl dojem, že hranice slušnosti nejen přeťáp, že je přeskočil šipkou. Padal do propasti ostudy a zatracení. Ano. Propadal se hanbou.
To, jak teď při téhle vzpomínce znovu a znovu žmoulá volant a zoufale saje dým z cigarety, z něj právě na zbytek života dělá snad až fanatického zastánce soukromého vlastnictví.
Tím ale výčet jeho nedávno prodělaných trapností nekončí.
Když si v Německu za čárou připravili auta se zbožím, měli až do ranního přejezdu spoustu času. Naskákali vše do auta, ve kterém teď Martin jede, a zamířili zpět do Čech.
Všichni měli omluvenku z domova na celou noc. Martin postupně kluky rozvezl za jejich zakázanými cíli. Chosého za milenkou, Vaška a Tomáše do herny a sám, Bože, netrestej ho, jel za Tomášovou krásnou Monikou.
Neměl koule na to ve velkoobchodu říct: „Hele, já to udělal jen tak z blbosti, sorry, já ten telefon zaplatím,“ měl koule tak akorát na to, aby voprcal kamarádovi holku.
Takhle si Martin, v záchvatu morální kocoviny, teď právě skládá myšlenky v autě, a ty jako karabáč dopadají na jeho duši. Do toho ještě Kocáb spustí: „S cizí ženou v cizím pokoji“ a Martinovi je opravdu fyzicky špatně. Vidí smutnokrásnou Moniku, jejich horečné milování plné studu a chtíče, a… né, oči tý malý holčičky, co v jednu chvíli stála u postele.
„Ááááá,“ Martin za volantem křičí hnusem, kterýho je plný. Kdyby mohl, zastavil by a vyblil by ho ze sebe a vyhodil by tam i ten pytlík s použitou šprckou, co si mazaně strčil do kapsy, jako že je fakt tajnej, rafinovanej záletník. Nejradši by tam někde na zakázanou skládku vyhodil i sám sebe. Ale nemůže. Za ním se valí tři auta plný zboží a všechny jeho vzpomínky. A tak alespoň křičí, bouchá pěstí do volantu a polyká sliny.
To, jak přemáhá zvracení, mu připomene ranní přejezd hranic a na chvilku ho to vysvobodí z jeho soukromého pekla.
Někdy ve dvě ráno vypadl od Moniky a postupně vyzvedl kluky. Ve čtyři byli v Německu a nasedli do připravených aut. Bez problémů opustili Spolkovou republiku a pak nechali stát auta na začátku území nikoho. Martin přešel na českou stranu opatrně mezi kamiony a čekal na signál celníka. Bylo půl pátý, když ten jejich vystřídal kolegu a zavázal si tkaničku u bot. Dohodnuté znamení. Martin běžel zpět, všichni naskákali do aut a v koloně pomalu jeli na hranici. Martin v prázdném prvním voze a kluci v přetížených narvaných autech za ním.
„Dobré ráno, kontrola dokladů,“ řekl strojeně jejich známý. V uniformě vypadal fakt cize. „Máte něco k proclení?“ „Ne? Děkuji, jeďte.“
Strašný strach. Třicet tisíc korun. Čtyři mávnutí rukou. Poletující ohryzek. Pár krátkých vět. A mezi nimi přemáhané zvracení strážce hranic.
Byl jejich život na blití, nebo jenom jejich touhy?
Martin sám sebe smaží studem, ze kterého ho vždy vytáhne počítání zisku a radost z dobrodružství.
Všude na trase je ten den sucho.
Kolem sedmé flotila přijede do krajského města. Trvá ještě další hodinu a půl, než zboží vyskládají do řadové garáže. Je úplně narvaná. Konečně jdou do postelí. Do svých postelí.
Martin je všechny rozveze. Únava a námaha na závěr ho na chvíli osvobodí od výčitek. Je devět, když se dostane domů. Jeho vlastní, krásná, milá holka, která si takového šmejda, jako je on, vůbec nezaslouží, je už dávno v práci. Naleje si pořádnýho panáka bourbonu. Když ty výčitky nejdou vykouřit, snad je utopí.
Teprve teď si znovu vzpomene na sáček s použitým prezervativem v kapse bundy. Vyndá ho. Splasklé slizké nic. Jde k odpadkovému koši a snaží se hnusný pytlík zastrčit hluboko pod odpadky.
Pod prsty cítí podivné tenké válečky. Podívá se.
Na dně odpadkového koše najde hnědý tenký vajgly. Od indonéských hřebíčkových cigaret.

Žádné komentáře:

Okomentovat