2. listopadu 2019

Hledání světla v mlze - napsala Tereza Šolcová

Bolest, vyčerpání, beznaděj. Tyto jediné pocity jsem schopna vnímat pří zdolávání Pradědu na sněžnicích.
“Má být krásný počasí a když to zvládla moje mamka, zvládneš to taky,” slibovala sestřenice Kristýna. Skutečnost je ale docela jiná.

Je krásné nedělní ráno, na nebi ani mráček. Vyrážíme. Jen Kika, já a před námi deset kilometrů do kopce.
Všechno probíhá skvěle. Lesknoucí se sníh, cvrlikání ptáků a naše povídání jedné přes druhou zapříčiňuje, že prvních pět kilometrů ubíhá lusknutím prstu.
Najednou ale s přibývajícími výškovými metry, přibývala i mlha. O každý krůček navíc vidíme míň a míň, rychle nastává situace, že nevidíme ani jedna druhou.
“Pojďme se vrátit, stejně nahoře nic neuvidíme,” navrhuji já, věčný strašpytel. Vím ale, že tohle u Kiky nepřipadá v úvahu.
“Nebuď taková bábovka a pochlap se, každou chvíli budeme nahoře,” odpovídá Kika s úsměvem na rtech. Mně ale do smíchu není. Vím, že chvíle o které mluví, zase taková chvíle není.
Po hodině bloudění najednou tuhne obličej i Kice.
Něco je špatně. Ztrácíme směr a vlastně vůbec nevíme kam míříme.
K mlze se přidává hrozný vítr a zima. Jsme bez signálu.
“Co teď budeme sakra dělat? Já ti říkala ať se raději vrátíme,” říkám bezmocně.
“Na to už je trochu pozdě, hlavně pořád jdi a nezastuj se.”
Jdeme další dvě hodiny. Prsty mrznou, nohy pálí a s dechem už taky moc nestačím.
Ale najednou, jakoby se nad námi někdo slitoval, se nám do cesty postavila socha Praděda, což pro nás znamá cíl.
Je to jako probuzení ze zlého snu. Takový pocit štěstí, až mi tečou slzy.
Zdejší hotel má naštěstí volný pokoj, kde můžeme počkat do rána.
Vše dopadá dobře, ale myslím si, že na sněžnice se už dlouho nevydám.

Žádné komentáře:

Okomentovat