Lžíce s polévkou se mi zarazila u pusy. „Co to zas do tebe vjelo, babi? Neříkali tohle náhodou rodiče svým dětem, a ty zase svým, už od pravěku?“
„Říkali,“ poťukávala kostnatým prstem o stůl. „Jenomže teď je to pravda. Copak to nesleduješ?“
„Jako co nesleduju? Svět prostě jde pořád dopředu. Pokrok nezastavíš, babi. Jenom někteří to zkrátka nepoberou,“ neodpustil jsem si rýpanec.
Takhle občas až nesnesitelně pesimistickou byla od doby, kdy nás moje máma opustila. Potřebovala se prej najít, nebo jak tomu říkala. Kde teď žije, ani nevím. Naposledy, je to nejmíň pět let, poslala fotku odněkud z Baham. V miniaturních bikinkách se na ní vášnivě objímala s jinou krasotinkou.
„Fuj,“ pronesla suše babi. Fotku roztrhla, hodila do koše a nikdy už o své snaše nepromluvila. Táta v tý době dost pil a u nás se střídaly nový a nový tety.
S jednou takovou si vyrazil autem na párty, z který se už nevrátil. Naroloval to přímo do stromu.
Soud mě svěřil babičce.
Byla fajn, ale ve svých dvaceti jsem si všímal, jak už je za zenitem. Prostě jako prošlý kafe. Sice pořád ještě dobrý a silný, ale datum spotřeby dávno uplynul. Nedokázala rozdýchat, že se svět kolem ní valí čím dál tím rychleji. Počítač jakžtakž zvládala, ale sociální sítě pro ni byly španělskou vesnicí. A navíc i je řadila mezi příčiny, pro které se svět, jak se vyjádřila, v zadní část těla obrací.
Takhle občas až nesnesitelně pesimistickou byla od doby, kdy nás moje máma opustila. Potřebovala se prej najít, nebo jak tomu říkala. Kde teď žije, ani nevím. Naposledy, je to nejmíň pět let, poslala fotku odněkud z Baham. V miniaturních bikinkách se na ní vášnivě objímala s jinou krasotinkou. „Fuj“, pronesla suše babi. Fotku roztrhla, hodila do koše a nikdy už o tom nepromluvila. Táta v tý době dost pil a u nás se střídaly nový a nový tety. S jednou takovou si vyrazil autem na párty, z který se už nevrátil. Naroloval to přímo do stromu.
Soud mě svěřil babičce. Byla fajn, ale ve svých dvaceti jsem si všímal, jak už je za zenitem. Prostě jako prošlý kafe. Sice pořád ještě dobrý a silný, ale datum spotřeby dávno uplynul. Nedokázala rozdýchat, že se svět kolem ní valí čím dál tím rychleji. Počítač jakžtakž zvládala, ale už sociální sítě jí byly španělskou vesnicí. A navíc i je řadila mezi příčiny, pro které , jak se vyjádřila, se svět v zadní část těla obracel.
„Čau, Ferdo,“ ozvalo se za mnou z čista jasna v potemnělém a poloprázdném baru, až mi leknutím zaskočilo. Upíjel jsem právě svůj drink a přemýšlel, co s načatou nocí. „Hele, že ty slavíš narozky? Pětatřicítku? Pokud mě paměť nemýlí! A sám? Mohl jsi mi aspoň zavolat, neřáde!“ Otočil jsem hlavu. Margita. Docela kočka, ale to její líčení?
„Co to máš proboha s ksichtem?“ řekl jsem neurvale. Naštvaný, že mne vyrušila. Chtěl jsem být sám. I ti nejlepší kámoši mi čím dál víc lezli na nervy. Jen chatovali a dokola řešili samé krávoviny. Třeba kolik hajzlů musí být, aby se zajistila rovnost genderů, transgenderů, agenderů, a co já vím jakých dalších blbů, čím se kdo zrovna cejtí bejt, jaký má touhy, a kam půjdou příště za svý práva demonstrovat. Hlavně ženský byly v tomhle směru hrozně agresivní. Margit byla jedna z nich. „Vypadáš trochu jako hulman. Víš, taková ta posvátná opice.“
„Nesměj se. Prodělala jsem krizi identity. Musela jsem si ujasnit, jak to mám se svými pohlavími. Cítím se teď víc jako binární osoba. Ale asi ani nevíš, co to je. Ty, s tím svým pinďourem, jsi ještě žádnej takovej problém neměl, viď?“ Neznělo to jako pochvala. Vanula z toho mrazivá ironie.
„Nebuď sprostá, jo,“ zarazil jsem ji. „Já si ještě dobře pamatuju, jak ti ten můj pinďour byl dobrej. Ale nechejme těch keců. Jestli chceš se mnou slavit, tak si něco objednej. Jen mi ale nevnucuj ty svoje přiblblý psychologické rozbory.“
„Beru. Tak všechno nejlepší... a kdybys chtěl, mohli bychom pak zajít ke mně. Víš, pořád kolísám mezi více gendery a nevím, ke kterému se přihlásit Potřebuju si to ještě ověřit. A ty jsi na to docela vhodný kandidát.“
S tichým plesknutím vedle mne přistálo vznášedlo. Zrovna jsem spěchal do práce a měl jsem zadek stažený obavami. V poslední době jsem cítil, že atmosféra kolem mě divně houstne, a zatím netušil, odkud vítr fouká. A jako na potvoru jsem zaspal. Nestihl jsem se ani oholit, a stejně mi ujela tramvaj. Tenhle vůl mi tady ještě scházel, pomyslel jsem si a přetvaroval rty do přívětivého úsměvu.
„Hele, chtělo jsem ti jen říct, že už hodně osob u nás sereš, Ferdo,“ ozvalo se sladce ze vznášedla. „Nezlob se, ale byl jsi kámoš. Muselo jsem ti to říct.“ Vyladěný úsměv se mi zkřivil. „A ty jsi jako teď kdo?“ vyrazil jsem ze sebe vztekle. „Jakej si gender? Seš teď „TO“? No tak jo! Je to tvoje věc. Já už ale mám všeho po krk, rozumíš? Všichni si trhněte. Já se za svýho pinďoura nikdy nestyděl a nestydím. Jsem furt stejnej.“
„Ferdo, chtělo jsem ti jen pomoc. Dneska se to už řeší pilulkama, žádný operace. Uvidíš, budeš se cítit svobodně. A mezi náma, jestli ti jde jen o sex, tak ten si můžeš začít užívat na spoustu jinejch způsobů. Stejně určitě už teď pořádně nevíš, s kým zrovna pícháš,“ uchechtlo se stvoření, které bývalo mým kamarádem. „Nechceš svézt?“ „Jeďte si pane „To“ do prdele. Nemám zájem.“ S lítostí jsem se zadíval, jak mi zmizel z obzoru. Asi jsem fakt blbec. Moh jsem tam už bejt.
Mobil mi zazvonil přímo u ucha. Vymrštilo mě to. Roh nočního stolku se mi bolestivě svezl po tváři a já do toho křápu zařval: „Kterej idiot? To nevíš, zmetku, kolik je hodin?“
„Ferdo. To jsem já. Nezlob se prosím tě... ale víš... já....“ zbytek věty zahlušil hlasitý pláč, který mě obměkčil.
„Kurňa, Margito, co to znamená? Vždyť je skoro ještě noc. Stalo se ti něco? A přestaň laskavě bulet.“
„Jsem v tom...“, zavzlykala. „Možná dokonce s tebou!“
„Počkej, počkej. Jak je to dlouho? Raděj na mě nic nezkoušej.“
„Nezkouším,“ znovu se rozkvílela. „Já ti nevolám kvůli alimentům, já... já... si to chtěla nechat, ať už je táta kdokoli. Jenže mi doktor řekl, že teď musím sníst nějakou pilulku, aby se jako nevyvinuly ty vnější pohlavní znaky,.. Víš, aby... aby, až se to narodí, to nebyl ani kluk ani holka... Už to prý není nutné. Děti se už stejně dělaj hlavně v laboratořích. Jsem zničená, pořád se mi to mele v hlavě. Musela jsem to někomu říct.“
„Si děláš srandu, ne? Co to je za nesmysl?“
„Ty jsi byl vždycky, promiň mi to, jen takový primitivní blbeček, pyšnej na to, že má pinďoura, a že si může užívat. A všechno ostatní kolem tebe tě nezajímalo. Víš, ale většina nás je mnohem složitějších. Nacházeli jsme v sobě spoustu věcí, které se potlačovaly a hledali jsme se. Svobodně. A to na tom bylo to krásný... Jenomže...“
„No tak teda, o co ti jde? Aspoň ten prcek nebude muset nic potlačovat a bude se moct klidně hledat, ne?“
„Ale já to už nechcíííí. Já chci kluka. Nebo holčičku. Nebo raděj nic. Ferdo, dík, žes mě aspoň vyslechl. Tak jen ti ještě chci říct, že to dítě prostě nebude. Rozumíš. Nebude!“ Zavěsila. Chvíli jsem se díval do tmy a snažil se počítat, jestli to náhodou opravdu nemohlo být moje. Pak jsem se do těch čísel zamotal natolik, že jsem usnul.
„Máš jít okamžitě k osobě pověřené řízením ,“ řeklo mi stvoření, které mělo v naší firmě v náplni přenos informací od vedení k výkonným bytostem. Když jsem se zvedal ze židle, koutkem oka jsem zahlédl, jak se zlomyslně zašklebilo a zalétlo očima k mému poklopci. „Asi nějakej pořádnej průser,“ prolétlo mi hlavou a cítil jsem, jak se parádně potím. „Posaďte se, “ vyzvala mne komisně bytost ve funkci vedoucí. „Jste pořád chlap, že? Na firmu totiž přišlo oznámení, že jste se ještě dobrovolně nevzdal svého mužství, ač jste k tomu byl příslušnými úřady opakovaně vyzván. Mimochodem, v naší firmě jste už jedinej. Můžete mi to nějak logicky vysvětlit?“
Naprosto jsem netušil, co té bytosti odpovědět. Nehodlal jsem se vřítit do ještě většího průšvihu. Osoba vyhlížela hodně nekompromisně. Co mě čeká? Snížení platu? Padák? Soud? Nebo rovnou nějaká internace? Proboha... Mozek mi odmítal fungovat.
„Abyste to dobře chápali,“ začal jsem zvolna a moc se snažil, abych se nezakoktal. „Bylo mi padesát. Zvykl jsem si, a starším lidem všechno dýl trvá... Samozřejmě! Souhlasím! Potřebuju ale trochu času. Určitě však nechci být ostudou jejich, teda naší, firmy.“
„Dobrá, dávám vám tedy ještě poslední šanci. To, člověče, netoužíte po tom zbavit se potíží s pouhou jednostrannou sexualitou? Mohlo bych vyprávět ze zkušenosti, jaký rozlet mi nově nabytá svoboda poskytuje. Tak očekávám, že se co nejdříve dobrovolně, slyšíte, dobrovolně, rozhodnete. Jinak musíte počítat s důsledky.“
Najednou jsem pochopil, že jsem se stal se svou mužnou okrasou zřejmě posledním svého druhu. Určitě v naší firmě. Pravděpodobně i v našem městě, a co já vím, možná už v celém světě. Jsem určen k vyhynutí. Ale já nechci.....
Dal jsem výpověď. Vedoucí si zjevně oddechlo. Našel jsem si hůře placenou práci v jedné nevýznamné malé firmě v jiném městě. Tajil jsem svou identitu, jak jen to šlo. A hrozně, opravdu hrozně se bál.
Nedávno mi bylo šedesát. A možná ještě jednou tolik let jsem měl před sebou. Vědci intenzivně pracovali na docílení nesmrtelnosti . Už to nebyla utopie. Věřte mi ale, že mně se vlastně vůbec žít nechtělo. Ani bez pinďoura, i když popravdě, mi už k ničemu nebyl, a už vůbec ne ve strachu o něj. Zašel jsem na hřbitov. Nebyl jsem tu celé roky. Byl zarostlý dávno nesečenou trávou a nálety břízek a olší. Místo, kde odpočívala babička, jsem nenašel. Zahleděl jsem se do korun stromů a zašeptal. „Babi, měla jsi pravdu!“
„Ferdo, to je fajn, že jsi sem přišel. Lidstvo už úplně zešílelo, viď? Aspoň, že ty ještě ne! Svýho pinďoura se nevzdávej“ Zdálo se mi to? Měl jsem pocit, že ve větru, který se jemně otíral o mé uši, rozeznávám tichounká slova.
Opouštěl jsem hřbitovní bránu, když jsem na protějším chodníku zahlédl Margitu. Od našeho posledního telefonátu uteklo také hodně vody. Nebyla nijak nalíčená. Byla prostě pěkná. Věk jí slušel. Radostně se usmála, zamávala a rychle přešla ulici. „Ferdo, ty ho ještě máš?“ naklonila se ke mně spiklenecky.
Ohlédl jsem se. Nikde nikdo. Byli jsme u hřbitova úplně sami. Navíc jsem nezaregistroval nic, kde by mohl být odposlech. „Jo“, zašeptal jsem. „Mám!“
„Ty brďo! No to je skvělý! Jsi už poslední!“ Vydechla. „Hele, já ji mám taky!“ ještě více ztišila hlas.
Pocítil jsem vzrušení. Něco, co jsem už dávno kamsi odložil. „Vážně?“ vyprahlo mi v puse. „A co jako s tím?“
„No, jestli chceš... Už je nás jen pár. Ženskejch. Chlapi bohužel vydrželi míň. Je to samozřejmě přísně tajný... ale...“
Hluboká ilegalita. V práci jsem sdělil, že si beru z vážných důvodů dovolenou. V noci jsem potichu vystrkal z garáže vznášedlo a se zhasnutými světly jsem se vypravil do hor. „Jen se dívej pořád dolů,“ vybavoval jsem si její pokyny. „ Až uvidíš ohýnek, tak tam přistaneš. Je tam mýtina, to zvládneš. Žádnou navigaci neber, ani mobil. Ať tě nevystopujou.“
U ohně, jak měsíčkové v pohádce, jich sedělo dvanáct. Když jsem se mezi nimi objevil, vrhly se hladově na mě. Jedna přes druhou mne hladily, laskaly, líbaly. Byly nadšené. Ženské, žádné binární ani nebinární atrapy. „Tolik se nám stýskalo...“ Hlasy se jim lámaly a oči plnily slzičkami radosti , do které se mísilo cosi jako chtivost. A mně se ten můj pinďour po dlouhé době úplně rozjančil. Už jsem nevěřil, že to umí. Zase jsem se cítil jako mužskej!
„Pojď se na něco podívat!“ vyzvala mne Margitka. Obstoupen roztouženými vílami jsem se nechal odvést do hlubin lesa. Na maličkém palouku obrostlém hustými houštinami tak, že byl náhodnému návštěvníkovi neviditelný, stál na podstavci z kamene vytesaný nádherný exemplář mužství. Ženy, jedna po druhé, před ním obřadně poklekaly. „Ó, ty úžasný, ó ty jedinečný dárče rozkoše, ó ty Úde náš,“ prozpěvovaly v kvílivém rytmu.
„Chodíme ho sem vzývat“, špitala mi Margita. „Zasvěcovat se mu. Máme sice taky náhražky, ale to není ono... A teď konečně naše velká přání náš Dokonalý Úd, buď mu chvála, vyslyšel. Přivedl sem tebe!“
Nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo děsit. Možná se pro mne tyhle nadcházející orgie stanou posledními v mém životě, a já tady prostě umřu. Avšak v tomto okamžiku mne představa věcí nejbližších naplňovala zvláštní euforií. Jak já se těšill!!! Když si mne nábožně odváděly ke svým pelíškům, otočil jsem se ještě na to světu utajené kultovní místo. „Babi, v jedný věci jsi se přece jen mýlila Svět se neobrátil v prdel...“
