18. dubna 2022

Telefonní budka - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Probudila ho zima. Ze zvyku se podíval na budík na stolku u postele. Jeho displej byl potemnělý.
„Je ještě moc brzy, ještě nezapnuli proud,“ pomyslel si, vytáhnul ze zásuvky staré hodinky po dědečkovi a posvítil si na ně baterkou. Byly 4 hodiny ráno. Hodinky pečlivě natáhnul a uložil je zpět. Stal se z toho jeho pravidelný ranní rituál. Opěrný bod dne. Ať se dělo cokoliv, hodinové ručičky obíhaly ciferník v pravidelném rytmu a ukazovaly mu ubíhající čas. Stačilo je natáhnout.
Žena, která spala na boku vedle něho, dýchala mělce a sípavě. Opatrně ji přikryl svojí dekou, přitisknul se k ní zezadu a pod přikrývkou pohladil její vzedmuté břicho. Pod jeho dotykem se zlehka zavlnilo. Ulevilo se mu. Ještě pořád je šance.
Potichu vstal, oblékl se a zapnul přenosný telefon v bláhové naději, že snad naskočí signál. Displej telefonu se rozsvítil, ale telefon zůstal hluchý. Přešel do druhé místnosti. Nic. Žádný signál. Položil ho na stůl a rychle napsal krátký vzkaz. 
Papír se slovy „Šel jsem volat“ položil na stolek u postele, teple se oblékl a tiše za sebou zavřel dveře. Pak se ještě jednou vrátil, aby přiložil do malých provizorně vyrobených kamínek v rohu ložnice. Dřeva sice měli málo, ale ona potřebovala teplo. Zima byla letos dlouhá a teplárny pouštěly do obytných domů teplo jen na dvě hodiny denně, pokud venkovní teploty klesly pod bod mrazu. Snažil se ložnici vytopit alespoň na deset stupňů, ale ne vždy se to podařilo. V kuchyni netopili vůbec.
V rámci evropského programu Klimatické soudržnosti měl každý byt nárok na jednu dálkově vytápěnou místnost. Náklady na odpojení ostatních topných těles v bytě naštěstí hradil státní Fond klimatické změny. 
Provizorní kamínka v ložnici měl načerno a přikládal do nich jen v noci. Malý komín odvádějící kouř na fasádě domu vypadal jako větrací otvor, které byly na každé zateplené budově, a nevzbuzoval tak podezření. Musel ale dávat pozor, aby dřevo vyhořelo před rozedněním. 
Věděl, že riskuje, když před odchodem přiložil, ale jeho žena potřebovala teplo. Potřebovala energii pro sebe a jejich nenarozené dítě. Potřebovala teplé jídlo, pohodlí a péči. Jenže všeho se jim nedostávalo. Ochladilo se a mrzlo. Napadlo ho: „To je dobře, teplárna dnes zatopí.“
Měl štěstí. Telefonní budka na rohu ulice byla dnes volná. Už třetí den tam marně stál ve frontě nebo se pokoušel dovolat v rámci pětiminutového limitu, který měl k dispozici. Dnes možná konečně uspěje. Na displeji vyťukal číslo Evropské agentury pro podporu veřejného zdraví. Po druhém zazvonění ho neznámý hlas v angličtině začal navádět na jazykovou mutaci evropské linky. Přišlo mu paradoxní, že angličtina byla stále úředním jazykem Evropské unie, když Velká Británie z ní vystoupila už před deseti lety. Nečekal a vyťukal číslo 25. Dnes měl opravdu štěstí.
Obratem se ozvala česká linka: „Dovolali jste se na rychlou linku zdravotní pomoci Evropské agentury pro podporu veřejného zdraví. Pokud chcete aktuální informace o platných opatřeních v souvislosti s nejnovější pandemií, stiskněte 1. Pokud chcete…“
Přerušil monotónní hlas a vyťukal číslo 45. Ozval se vyzváněcí tón. Jeden, druhý, třetí. Věděl, že pokud se někdo neozve po pátém vyzvánění, systém ho pošle znovu na začátek.
„Dobrý den, přejete si prosím,“ ozval se neosobní ženský hlas.
„Potřebuju doktora, živého doktora,“ řekl naléhavým hlasem. „Pro svoji ženu. Je těhotná, v osmém měsíci a je vážně nemocná. Potřebuje doktora a léky.“
„Z čeho usuzujete, že je to s ní vážné?“ otázal se ten neznámý hlas.
„Špatně dýchá, má silný kašel, zimnici a je slabá,“ vyjmenovával všechny příznaky.
„To bude patrně obyčejné nachlazení. Uvařte jí čaj a ať nevychází z domu, aby mezi ostatní obyvatele nešířila kapénkovou infekci. Vy při kontaktu s ní noste roušku,“ pokračoval hlas klidně.
„Ne to není obyčejné nachlazení, je vážně nemocná. Posloucháte, co říkám?“ zvýšil hlas.
Žena na druhé straně chvíli mlčela a pak řekla: „Nadiktujte mi svůj identifikační evropský kód.“
Udělal to a čekal, co bude dál.
„Máte nízký sociální kredit,“ informovala ho žena, „dostal jste se proto do režimu omezené zdravotní péče. Bohužel vám nemohu pomoci.“
„Počkejte, nezavěšujte. Vážně potřebuji pomoc. Prosím,“ řekl zoufale.
Na druhé straně bylo ticho. Po chvíli se znovu ozval ženský hlas: „Znáte identifikační kód svojí ženy?“
Nadiktoval šestimístný kód a napjatě vyčkával.
Hlas na druhé straně řekl: „Vaše žena má v těhotenství nárok na jedno lékařské ošetření v případě, že je ohroženo zdraví plodu. Je to tato situace? Je ohroženo zdraví plodu?“ zeptala se ho ta neznámá žena.
Pochopil, že mu dává šanci. 
„Ano, je. Život plodu je ohrožen,“ řekl pevným hlasem.
„Dobře, zařadím vás do pořadníku na mobilní zdravotní jednotku. Nadiktujte mi adresu, kam má přijet,“ pokračovala žena.
„Praha, Vršovická 20,“ diktoval s úlevou.
„Nejbližší volný termín je za deset dnů, v pondělí ve tři hodiny odpoledne. Buďte doma, náhradní termín není možný,“ řekla žena neosobním úředním hlasem.
„Děkuju, moc vám děkuju. Opravdu moc.“ 
Do očí se mu draly slzy.
Na druhé straně bylo opět ticho. 
„Hodně štěstí,“ ozvala se ještě jednou ta neznámá žena, než zavěsila.
Pospíchal domů s nadějí, že teď už bude všechno v pořádku. Když vstoupil do ložnice, bylo tam tepleji a jeho žena ještě ležela v posteli. Rád se na ni díval, jak spí. Přistoupil blíž a její výraz ho zneklidnil. Zlehka se jí dotknul. 
Její pleť měla namodralý nádech a byla studená jako led. 
Zatřásl s ní a pevně ji objal. 
Bylo pozdě.