Lindina spolužačka z gymnázia, Žaneta, se nadšeně zvedne z křesla u okna a jde si věc prohlédnout zblízka.
“Teda! To je ono? … fuj, vypadá dost … divně, ne?” prohlásí a nevěřícně při tom zírá na podivný útvar levitující v roztoku formaldehydu.
“Je to prej to nejvíc nejvzácnější, co jednou zdědím. Já teda nevím, k čemu by mi tahle hnusně scvrklá věc mohla bejt dobrá, vypadá to jak shnilá hruška …. Ale máma pořád opakuje, že to má nevyčíslitelnou hodnotu. Ta kdyby zjistila, že jsem se vsadily a že jsem ti ho bez dovolení ukázala, tak mě zabije …”
“A proč jako? Přece jsme se učily, že od doby, co se naplnily spermabanky na 100 milionů let dopředu a zavedla se Charta 2X na výrobu ženských embryí, tak od tý doby už nám nebyli k ničemu. Proč by to mělo mít nějakou cenu?” diví se Žaneta.
“Hele, já fakt netuším, ale prostě v naší rodině se k němu nějak všechny upínají. Pořád se o něm vyprávěj různý historky a tak …. mně třeba máma vykládala, že po tý ohromný válce v 21. století jich tak prudce ubylo, že to už pak šlo strašně rychle, zbavit se všech do jednoho, když se na tom OSN dohodla. A tak si myslí, že tenhle kousek je vzácnej a že jednou bude něco znamenat, nebo že díky němu zbohatneme. Ale zatím se žádná v rodině neodvážila s ním nějak naložit,” vysvětluje Linda.
“A jak jste k němu vůbec přišly?”
“No nějaká ta naše prapraprabába ho prej na hulváta ukradla během brigády v patologickým ústavu, nebo kde. Byla tam vypomáhat, když se všechny tyhle preparáty likvidovaly. Byla to asi hrozná úchylačka, údajně si snad uměla vyvolat nějaký příjemný pocity při představě, že by byl živej a ona se ho dotkla. Tak si prostě řekla, že by ho chtěla mít pro radost. Byla docela vostrá, vykašlala na všechny příkazy a nařízení a někde si ho tam schovala nejdřív do skříňky s hasicím přístrojem a pak si pro něj došla a odnesla ho domů v batohu. Měla štěstí, že neměl inventární číslo a nikdo na to nepřišel, to by jí za to asi zavřeli. No a díky ní ho máme. To tenkrát za její doby se to všechno dělo - z učebnic anatomie, z internetu, ze všech obrazů, filmů, fotek, záznamů, odevšad je vymazali, nástěnný malby v jeskyních a mozaiky v římských památkách vyretušovali. A na sochy vyrobily nesnímatelný nástavce. Pořádaly se obrovský festivaly upalování náhrad a napodobenin, dokonce se musely zlikvidovat i nemocniční bažanty, když už potom nebyly potřeba. Všechno muselo pryč. Byla prý nějaká celosvětová výzkumná skupina, která zkoumala, jestli nějakej přece jen někde skrytě nezbyl. Trvalo to 7 let, než se oficiálně vyhlásilo, že už nikde na světě žádnej nenajdeš. Akorát teda u nás doma jo,” směje se Linda nahlas.
“Prostě máte poslední exemplář. Úplně jedinej … unikát ... až ho zdědíš, můžeš ho třeba vydražit za nějaký archeokryptoměny a budeš potom v hrozným balíku …,” zasní se Žaneta. “A ví se, komu patřil? Co to bylo … zač?”
“No, ani ne, jen že byl od dárce, co si přál, aby mu ho těsně po smrti ufikli a uchovali jako studijní materiál. Šílenost, vid´?”
Zatímco dívky pokračují v rozhovoru, do pracovny se nepozorovaně vplížila kočka Róza. V klidu se usadila pod psacím stolem a vyčkává, jakou další zábavu dnešek přinese.
Nečeká dlouho. Linda se právě podívala na nástěnné hodiny a uvědomila si, že zbývá sotva 10 minut, než matka přijde domů.
Pokus o zahlazení stop po tajném průzkumu a návrat vzácného pokladu zpátky do skříně skončil tragicky. Linda vylezla na židli, nemotorně při tom zavrávorala a dóza jí vyklouzla z rukou. Ozvalo se ostré zařinčení, když se sklo roztříštilo o tvrdou podlahu. Preparát po dopadu z výšky malinko poodskočil a v kočce tím probudil lovecký instinkt. Róza se prudce vymrštila, chňapla po kořisti podobně, jako by to byl pták, které venku s oblibou proháněla. Vyběhla z pokoje na chodbu, do předsíně a odtamtud kočičími dvířky ven do rozlehlé zahrady, kde už jen těžko mohla zaslechnout zoufalý dvojhlasný výkřik: “Rózo, néééééé … !!!”
Po prvotním návalu euforie si kočka uvědomila, že úlovek lépe vypadá, než voní, nebo chutná, ale už se jí nechtělo vracet se s ním zpátky do domu, a tak si s ním vlezla do nejtemnějšího místa pod nejhustší keř v nejzarostlejším cípu zahrady a spokojeně tam usnula. Bylo pozdě. Přítomnost pinďourů ve sluneční soustavě byla definitivně a jednou pro vždy ukončena.
