,,Tak ukažte co máte za dobroty, hoši!“ řekl Honza. Začali jsme prostírat zem, připomínající stůl pokrytý mechem, všelijakými salámy, tvrdými sýry a pečivem.
Setmělo se a my už pomalu neviděli ani na špičky svých nosů. Přišel čas uložit se ke spánku. Náhle se, ale Martin začal upřeně dívat na podivné světlo před námi. Vznášelo se v temném stínu noci. Pohybovalo se do všech stran.
Z ničeho nic zářivá koule vyrazila proti nám.
,,Sakra, co myslíte, že to je?“ ptal jsem se kluků, ale ani jeden mi neodpověděl.
Lusknutím prstu světlo zmizelo. Nedokázali jsme si vysvětlit, co to bylo. Žádný tulák s baterkou to být nemohl, protože by jsme slyšeli, jak jeho těžké kroky lámou spadané větve.
S husinou za krkem jsme se až po nosy zabalili do spacáků, aby nás nebylo vidět. Mě se, ale pořád nedařilo usnout. Obezřetně jsem dával pozor, kdyby se podivné světýlko, které svým zjevem vypadalo jako zatoulaná hvězda, znovu objevilo.
Uplynulo pár hodin a najednou mě probudí Martin. Rozklepaným hlasem mi zašeptal do ucha.
,,Slyšíš to taky?“ Pomalu se k nám blížily nemotorné dunivé kroky. Ve tmě jsme neviděli sebemenší náznak siluety člověka ani jiné bytosti. Naše paralizovaná těla nám dala najevo, že musíme jen naslouchat hromovému praskání. Po chvíli tajemná příšera bez tváře začala chrochtat.
,,A jsme doma,“ řekli jsme si. Pár metrů od našich hlav se v hlíně rochnil divočák a hledal něco k snědku. Zanedlouho si chlupatá obluda s kly nacpala břicho a odkráčela do hlubin lesa.
Probudili jsme se brzy ráno. Sbalili jsme si našich pět švestek a vyrazili jsme na cestu domů. Stále nám, ale vrtalo v hlavě co bylo to podivné světlo. Hrála si s námi jen naše bujná představivost nebo to byla duše, která chránila les před nezvanými hosty? To se už nejspíš nedozvíme.
 |
| Původní verze |
