Hnusné příběhy - (Esence pocitů)

Bobík
„Mami, nevíš, kde je Bobík?“
„To nevím princezno, v kleci není?“
„Není, co když se někam zahopkal?“
„Možná. Miláčku neboj se, on se určitě objeví.“
„Rodino! Večeře je hotová!“
„A copak si nám to uvařil, tatínku?“
„Králíka na smetaně, maminko!“
„No, tak vidíš zlatíčko, nikam se nezahopkal.“
Lucie Košinová

Veselé příběhy (Esence pocitů)

Řetízkáč
Ve vzduchu voněla cukrová vata, blikala pestrobarevná světélka a řinčení kolotočů se mísilo s dětským smíchem a vískáním. Vrásčitý kolotočář zatáhl za páku.
„Pojď, chytnem se a až budeme navrchu, pustíme se!”

Smutné příběhy (Esence pocitů)

Mrzlo, foukal ledový vítr. Seděl před nákupním centrem, stále s nadějí vyhlížel svého nejlepšího přítele, tlapky ho zábly. Na studené dlažbě se schoulil do klubíčka, aby se aspoň trochu zahřál… Do posledního dechu věřil, že se pro něj vrátí.

Jan Vaněk

Dědeček hříbeček – napsala Štěpánka Mrázková

Můj děda už v životě překonal spoustu věcí, včetně smrti své ženy a syna nebo vracející se rakoviny, která mu vzala hlasivky. Ale ještě nikdy jsem ho neviděla tak sklíčeného a ztraceného jako teď, v době, kdy nemůže chodit na své milované procházky.
Kdyby mohl, žil by v lese, koupal se v řece a spal pod volným nebem. Myslím, že by pro možnost být tam venku dal cokoli. Možná i své nové titanové koleno!

Krásné příběhy (Esence pocitů)

„Ještě je tu jeden dárek, řekla maminka a vyndala zpoza zad krabici, která náhle vyštěkla.

„Štěňátko!” zapištěl překvapeně. „Dostal jsem štěňátko! Jé, a jak je heboučký, budeme spolu nejlepší kamarádi!”
Jan Vaněk

Zadání:
Napište pár řádek, v nichž vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé. Učíme se tzv. literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné musí rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebujeme pěkně hnusného hrdinu...)

Co s tím? - napsala Štěpánka Mrázková

Viděla jsem je na každoročních oslavách města. Obě náměstí byla plná lidí a stánků s občerstvením, na provizorním podiu vyhrávala kapela, o které nikdy nikdo neslyšel, ale docela jim to šlo, a já čekala na kamarádku v podloubí obchodního domu.

Můj švagr se procházel na place, jako kdyby byl neviditelný. Vodil se za ruku s vysokou brunetkou a malým chlapečkem v zelené čepici. Co všem kolem přišlo jako šťastná rodinka, mně lámalo srdce.

Aristotelova pětka – napsala Štěpánka Mrázková

Umělé řešení
Nebylo možné, aby se rytíř vrátil za princeznou včas. Zbývalo mu pouze pár hodin do západu slunce a náš hrdina věděl, že selže. Ztrápený usedl vedle sťaté dračí hlavy, jejíž mrtvé oči se mu tiše vysmívaly.
Když v tom uslyšel melodické klapání – klop, klop, klop. Z hustého lesa na úpatí dračí sluje vyšel bělouš se silnýma nohama. Kýval hlavou směrem k rytíři. Ten se zaradoval. Že by mu přály sudičky u kolébky to největší štěstí na světě? Na takovém koni stihne dojet zpátky na hrad, než se slunce vůbec dotkne obzoru.

Podvodnice - napsala Štěpánka Mrázková

Seděla jsem na gauči v obýváku a držela talířek s třemi chlebíčky, které mi babi nandala proti mé vůli. Ještě něco dalšího hledala v kuchyni, když se ozval zvonek od vrátek.„Počkej tady, ani se nehni,” poroučela mi, abych jí nechodila pomoct.
Zvenku jsem slyšela hlas: „Čau bábi! Jak se máš? Dneska vypadáš dobře!”
„Ach, já se moc omlouvám, ale kterápa ty seš?” ptala se moje babička.

O kočce, o psu a o lupiči – napsala Štěpánka Mrázková

Byl jeden muž, který vlastnil dvě zvířata. Měl krásnou kočku a obdivoval její hebkou srst a velké oči, a kde mohl, tam se s ní chlubil. Měl také starého, prašivého psa, který jen všude slintal a línal, a muž ho měl velmi nerad.

Jednou se k nim domů vloupal cizí člověk. Když přišel muž domů, viděl rozbité okno a otevřené dveře, ale nenašel nic, co by mu chybělo.

O jelenu a lovci – napsala Štěpánka Mrázková

Často se stává, že chválíme věci, které by si zasloužily být spíše odsouzeny. A pak nadáváme věcem, které zaslouží chválu.

Jednou se přišel krásný jelen napít ze studny s křišťálově čistou vodou. Když se sklonil nad hladinu, spatřil své rozložité parohy a moc si je pochvaloval. Když se ale podíval na své nohy, nelíbily se mu, protože byly moc hubené.

O přepisování - napsala Štěpánka Mrázková

Každý autor by měl procesem přepisu díla projít alespoň jednou, neexistuje však žádný přesný návod, jak na to. 

Kurt Vonnegut přepisoval každou stránku, kolikrát to jen bylo třeba, dokud naprosto přesně neodpovídala jeho představě. 

Tolstoj a Hemingway každý svůj román přepsali devadesátkrát, dokud již nebylo, co z konceptu vyjmout. Pro Stephena Kinga existují při psaní minimálně dvě hrubé verze jeho knih a i ty pak podstupují důkladné čištění.
Podle Arnošta Lustiga musí každý číst a přepisovat svá díla, dokud si není úplně jistý, že za ně bude odpovědný a že se za to, co napsal, nebude za deset let stydět.

Malba 1946 – napsala Štěpánka Mrázková

Francis Bacon

„Proces narození je násilná věc a smrt je násilná věc. Život sám je násilný,” prohlásil jsi a já jsem toho svědkem.

Mohl jsem být kýmkoli, čímkoli. Mohl jsem létat a brát dech návštěvníkům galerie, ale tvé ruce, Francisi, tvé ruce si to nepřály.
Zrodil jsem se z bledých vláken plátna. Jen prázdná plocha nepředstavitelného potenciálu. Mocná to věc v rukou nadaného malíře a ty jsi právě objevil své umělecké sebevědomí – osud mě ti postavil do cesty jako velkolepý úspěch budoucnosti.
Dny a noci procházel jsi kolem mne, já se rozpínal ve tmě i paprscích světla na rámu, který mi dal tvar, ale na konci tvé práce se stal tak omezujícím. Věděl jsem, že se stanu úžasným, jen jsem netušil, v jakém smyslu.

Thanatova knihovna – napsala Štěpánka Mrázková

ICH FORMA

Utekla jsem před deštěm do prvních otevřených dveří. Netušila jsem, v jakém obchodě se nacházím, protože výkladní skříň zela prázdnotou, ale něco mě táhlo hlouběji do budovy. Možná to bylo to sladké ticho, možná stopy zvířecích tlapek v těžkém prachu, který ležel na zemi. Následovala jsem stěny úzké chodby do rozlehlé kruhové místnosti plné vysokých předmětů, přikrytých bílými prostěradly. Procházela jsem mezi nimi směrem ke středu pokoje. Stál tam vysoký pult se zhroucenou hromádkou šedých vlasů a klidného dechu.

Bábovka - napsala Štěpánka Mrázková

"Otevři okno prosimtě, mám špinavý ruce."
"Proč?"
"Začíná zřejmě rozhlas. Sice to možná bude zase jen o výkupu kožek, ale nikdy nevíš."
"Ale mami, to vyřvávají sousedky. To je tady celý den, protože se nemůžou scházet na kafe, tak stojí u plotu a křičí na sebe z bezpečné vzdálenosti."
"A ty se u toho zvládáš učit?"

Jak jsem bodla chlapa - napsala Štěpánka Mrázková

Před třemi lety jsem bodla chlapa jedenácticentimetrovým nožem.
Proč sedmnáctileté děvče, jehož oblíbená aktivita je sezení pod stromem s psí hlavou na klíně a knihou v ruce, vždy nosí zavírací taktický nůž v kapse? Nefunkční pouliční lampy u odlehlé autobusové zastávky.
Ozbrojená jsem chodila už od sedmé třídy, kdy započaly mé cesty ze školy za tmy, ale tehdy jsem nosívala pouze pepřový sprej. Ve třídě deváté jsem byla nucena poprvé nádobku z kapsy v sebeobraně vytáhnout. Já i útočník jsme věděli, že nejsem sto cokoli doopravdy udělat, a zachránila mne autonehoda sotva pár metrů od zastávky, která mi umožnila utéct. 

O týden později jsem sprej vyměnila za nůž. V retrospektivě to nebyl nejchytřejší nápad. Co asi udělám s nožem, když nejsem schopná ani zmáčknout spoušť na tom spreji? O tři roky později se však ukázalo, že se ho použít nebojím.

Mandlové Vincentovy květy - napsala Štěpánka Mrázková

Vincent van Gogh 

Z dálky jedna barva, z blízka deset tisíc odstínů jediné barvy. Možná i deset tisíc odstínů v těch deseti tisících odstínech. Jako by Vincent pro každý tah štětce namíchal novou modrou na paletě. A pak do této kouzelně nestálé, mihotavé plochy vložil motiv tak jednoduchý, snad i nezasluhující své místo na tomto plátně.
"On viděl svět neustále v pohybu," říkal nám profesor, "vesmír i jednotlivé molekuly v něm, to všechno je neustále dynamické." Tak proč by maloval něco tak statického jako větve stromu? Jejich pohyb, jejich růst je téměř neviditelný.
Snad proto ty květy?