Zima - úpravy textu Elliota

Jak nádherně fascinující je čarovná spanilost zimy… Jsem vděčný za chlad, ať už mě jemně hladí se vší opatrností, nebo bičuje svou přirozenou přírodní silou. I přes to, že se mi studivé pohlazení zamlouvá mnohem více, nepohrdnu ani jedním. V obou případech jsem totiž rád, že jej vůbec může mé bytí cítit. Vnímat kouzlo sněžného ročního období každou buňkou, každým smyslem. 

Jakmile mráz zavadí byť jen o kus odhalené kůže, prostoupí mnou hřejivá vlna, pod kterou se jen slastně otřesu a ožívám. Svět kolem je najednou krásný. Působí něžně. Leží uvolněně jak milenka v náručí milencově pod tenkou bílou peřinou, a tak to má být.

Zápletka dokáže autory pěkně potrápit - napsala Lucie Košinová

Zápletka dokáže spisovatele pěkně potrápit. Přesto je pro příběh nesmírně důležitá. Komplikuje děj, dělá příběh zajímavým. Je normální, že autor ji během psaní ještě několikrát pozmění nebo vymýšlí různé varianty. Ovlivňují jí totiž tyto faktory: postavy, prostředí a témata. A když tápeme, můžeme začít příběh stavět těmito způsoby.

Hnusné příběhy - (Esence pocitů)

Bobík
„Mami, nevíš, kde je Bobík?“
„To nevím princezno, v kleci není?“
„Není, co když se někam zahopkal?“
„Možná. Miláčku neboj se, on se určitě objeví.“
„Rodino! Večeře je hotová!“
„A copak si nám to uvařil, tatínku?“
„Králíka na smetaně, maminko!“
„No, tak vidíš zlatíčko, nikam se nezahopkal.“
Lucie Košinová

Veselé příběhy (Esence pocitů)

Řetízkáč
Ve vzduchu voněla cukrová vata, blikala pestrobarevná světélka a řinčení kolotočů se mísilo s dětským smíchem a vískáním. Vrásčitý kolotočář zatáhl za páku.
„Pojď, chytnem se a až budeme navrchu, pustíme se!”

Smutné příběhy (Esence pocitů)

Mrzlo, foukal ledový vítr. Seděl před nákupním centrem, stále s nadějí vyhlížel svého nejlepšího přítele, tlapky ho zábly. Na studené dlažbě se schoulil do klubíčka, aby se aspoň trochu zahřál… Do posledního dechu věřil, že se pro něj vrátí.

Jan Vaněk

ICH, DU, ER FORMA - napsaly Julie Schillingová, Lucie Košinová, Lenka Hájková,

ICH FORMA

Když jsem se konečně dostala k trhu, byla jsem natěšená, jak už se zbavím těch součástek a moje záda si konečně budou moct ulevit. V hlavě jsem si počítala, kolik za to může dát.
„Dvě robotické ruce, ale poškozené, nějaké měděné trubky (celkem šest kusů), ta děsně těžká hlava, co asi patřila robotu z automobilových dílen. Hmm. Jo, no to by mohlo dát pět, šest mincí. A to by stačilo na jídlo na dva týdny; když budu šetřit, tak možná dva a půl,“ mumlala jsem si, když jsem procházela bránou velkého trhu, který byl umístěn ve starém leteckém hangáru.

Zkoušení – napsala Lucie Košinová

„Hanáku, k tabuli.“

A sakra, pomyslel si Martin. Proč zrovna dnes? V hlavě má vygumováno. Pomalu se začal zvedat a doufal, že si to ta ropucha za katedrou ještě rozmyslí.
„Tak šup šup, Hanák. Ať už jsi tady.“
Od zadní lavice se pomaličku plížil třídou. Velmi pomalinku. Další kouli si přece nemůže dovolit. Biologie mu nikdy nešla. Už jen pár kroků. Dokonce viděl, jak jí pot stéká do škvíry nad druhou bradou.

Definice lásky - napsali Julie Schillingová, Elliot Jačků, Anežka Nováková, Lucie Košinová

Láska – jedinečný pocit,
motýli třepotají v břiše.
Jen bolest zůstane,
vše snové opadne,
když pomine tiše
a Ty se začneš modlit.

Elliot Jačků

Krásné příběhy (Esence pocitů)

„Ještě je tu jeden dárek, řekla maminka a vyndala zpoza zad krabici, která náhle vyštěkla.

„Štěňátko!” zapištěl překvapeně. „Dostal jsem štěňátko! Jé, a jak je heboučký, budeme spolu nejlepší kamarádi!”
Jan Vaněk

Zadání:
Napište pár řádek, v nichž vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé. Učíme se tzv. literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné musí rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebujeme pěkně hnusného hrdinu...)

Smutné příběhy (esence pocitů) - napsaly Lucie Košinová, Kristýna Koblasová a Kateřina Pospíšilová

Hledá se děda
Bezradně jsem se motala mezi náhrobky a hledala jeho jméno, ke kterému bych přiložila planoucí světýlko. Stála jsem ve hřbitovním bahně a brala do ruky telefon.
„Tati? Kde je sakra děda?“
„No víš, děda není na hřbitově… dědu má babička ve skříni.“
Moje představivost zapracovala a výraz kostlivec ve skříni v tu chvíli nabyl úplně jiného rozměru.

Nezapadám - napsali Lucie Košinová, Barbora Macková, Anežka Nováková, Yassemin Mamyrova a Jan Vaněk

Na hraně

Včera jsem jela na nákup. Prodavačka se mě zeptala: „Je to vše, pane?“ Trochu ve mně hrklo, pak jsem teda slušně odpověděla, že ano, a zaplatila.
Někdy mi to nevadí, jindy je to strašné. Nechci mít škatulku. Chodím po tenké hraně, náchylná spadnout na jednu či druhou stranu. Nechci propadnout jedné straně a už nemít možnost vrátit se na druhou.

Kupka a Claud Monet - napsala Lucie Košinová

Kupky sena, Claud Monet

Sotva se začalo rozednívat a on se na mě zase přišel podívat. Pomalu a pečlivě si připravuje barvy na paletě a bystrým okem si mě prohlíží. Občas za slunečných dní za mnou Monet přijde a maluje mě.
Možná mě jednou sežvýká pár krav, ale na jeho obrazech budu žít věčně.
Usmívá se na mě, připravuje si plátno a přemýšlí, jakou barvu mi dnes daruje. Jenom kupka sena a dostává se mi takové pozornosti. Už jde na věc. Z pomalé přípravy se přesunul k energickému máchání štětcem. Nespouští ze mě ty krásné oči.

MÁM TO JAKO V MLZE - napsala Lucie Košinová

Byl začátek ledna a dny plynuly rychle jako voda. Při práci z domova jsem sotva postřehla, že se tma střídala se světlem. Bylo to depresivní, každý den vypadal stejně a já se rozhodla vyrazit na nějaký výlet do přírody. Nikdy jsem nebyla na Sněžce, a proto byla volba jasná. Vyhrabala jsem to nejteplejší oblečení co mám, a další den jsme se s přítelem mohli vydat na cestu.
Cesta začala dobře, nefoukalo a bylo docela i teplo. Užívali jsme si pohled na sněhovou pokrývku, která tou dobou skoro nikde nebyla. Ke všemu byl všední den a nikde nebyla ani noha. 

O KOSTI V KRKU - napsala Lucie Košinová

Lucie Košinová, Fakulta designu a umění v Plzni

Chrchlavé chroptění pronikalo lesem.
„Co to je?“ říkal si jeřáb.
Pak uviděl vlka dávícího se kostí. Dobře ho znal, mnoho jeho přátel pod jeho zuby skonalo. Opatrně k němu přistoupil, a když zjistil, že vlk je bezradný, dal se do řeči.
„Nemůžeš dýchat? To je mi ale smůla,“ usmíval se spokojeně jeřáb, opřel se o strom a pozoroval zmučeného vlka, jak lapá po dechu.
Z posledních sil vlk naříkal: „Pomoz mi! Dobře se ti odměním.“
„Odměníš? Jako ses odměnil beránkovi? Ani náhodou, na světě jsem rád a bez tebe mi tu bude ještě líp.“

Mrchožrout - napsala Lucie Košinová

Stará hyena se procházela vyprahlou pouští, když tu nad ní začal kroužit sup. 

„Ale, ale, kohopak to tu máme, zde kráčí moje večeře,“ zachechtal se sup.
Nemocná hyena si odkašlala. Srst měla flekatou a částmi i vypelichanou, na supa ale ještě dokázala vyštěknout.
„Dej mi pokoj mrchožroute! Ještě dýchám a nenechám se tebou sežrat zaživa.“
„To máš sice pravdu, ale já jsem vytrvalý, počkám si, až padneš vysílená k zemi a pak se nacpu k prasknutí.“

O babičce a vánoční větvi - napsala Lucie Košinová

„Přišla ti ode mě ta esemeska?“ zeptala se mě babička.
„No, jistě že jo! Pěkně si mě tím překvapila.“ Babička se uchechtla a na vrásčité tváři se jí rozzářil úsměv.
„To koukáš co? Že babička vylezla v 80 letech na vrchol sopky Vesuv a ještě ti stihla poslat pozdrav.“ Dál se chechtala a jako nadšená turistka mi vyprávěla o dalších zážitcích z Itálie, včetně její první cesty letadlem. Mezitím mi donesla čaj a samozřejmě sušenky.
„Nina mi zařídila místo u okýnka.

Ruce vzhůru - napsala Lucie Košinová

„Ruce vzhůru, tohle je přepadení! Naval peněženku a nic se ti nestane!“
„Pro Boha prosím vás, já nic-“
„Nemel sakra a naval tu peněženku!“
„No dobře, dobře, tu máte. Ale přísahám, nic v ní nemám. Hlavně skloňte tu zbraň.“
Člověče, vždyť je úplně prázdná, jen fotky. To jsou kapustňáci?“ „Ne, žena s dětmi.“
„Ježiši, to jako fakt?“ „Ano, bohužel.“ „A co kapsy, ukaž kapsy. Dělej!“
„Vidíte sám, děravé, doslova. Poslední kalhoty co mi ještě drží.“

Háčky k příběhu Spontánní výzva od Zuzky

Spontánní výzva

Každý jste někdy byl v situaci, kdy jste neměl vůli ani dýchat, natož žít. Ale i když tenhle pocit byl příšerný, mělo to jednu výhodu - člověk se nebál spontánních výzev. Nemáte co ztratit a tak zariskujete. Co se ale díky tomu stalo, jsem nikdy nečekala. Rázem se všechno proměnilo v nepopsatelný pocit čirého štěstí, které jsem ani já sama nechápala, jak můžu mít.
(Zuzka Smolová)

Cítila jsem se na dně. Byl konec. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale nakonec jsem to přijala. Otevřelo mi to dveře, o kterých jsem nevěděla, že tam jsou. Dveře, co vedly tam, kam můj rozum neviděl. Tam, kde vše bylo otázka spontánnosti, kde moje činy se nezdají jako moje. Byla jsem venku s přáteli a cítila jsem v sobě energii, která se zdála, že má vlastní duši. Vzala jsem si mobil. Napsala mu. Nečekala jsem odezvu, nečekala jsem souhlas. Nečekala jsem nic. Ale to, co se stalo, bych nikdy nečekala.
(Julie Schillingová)

Let balónem - háček k příběhu Lenky

Svoboda 

Tohle jsem cítila, když jsem letěla balónem poprvé. Už se nebojím. Vidím zapadající slunce nad horizontem a nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, jak v tuhle chvíli. Cítila jsem lehkost v duši, kterou už dávno nemohla pocítit... 

(Yassemin Mamyrova)

Háčkování
Výška, ta ohromná výška… ,,Hlavně nekoukej dolů, nekoukej dolů!”. Lidi vypadaj jako mranvenci. 

,,Ááá, já věděl že se tam nemám koukat.” 

,,Bože můj, co když se zřítíme?”  ,

,Celej tenhle chatrnej koš drží jen na nějakejch pofidérních lankách z roku raz dva…” 

,,Fuuu… dejchej, Honzooo…”

(Jan Vaněk)

Šedá - napsala Lucie Košinová

Gerhard Richter

Šedá. Jenom Šedá. Nerozumím tomu. Stojím před obrazem a snažím se to pochopit. Čekal jsem, že během studia umění začnu obrazům rozumět. Je to obdélník, dva metry vysoký, metr široký a šedý, nic víc. Těkám očima a prohlížím každý centimetr obrazu, ale stále vidím to samé. Popelavou hrubou omítku vystavenou jako umění za miliony.
„To má být všechno?“ řekl jsem.
Hlídač, který na to mistrovské dílo pečlivě dohlížel, jen pokrčil rameny na znamení nezájmu.
Vzali nás sem, aby nám ukázali, jak vypadá kvalitní umění. Kdybych tohle donesl já, dostanu kouli.

Úkol:
Popište obraz očima malíře, studenta, strážce galerie, návštěvníka, zloděje, údržbáře, dítěte, uklízečky...