MÁM TO JAKO V MLZE - napsala Lucie Košinová

Byl začátek ledna a dny plynuly rychle jako voda. Při práci z domova jsem sotva postřehla, že se tma střídala se světlem. Bylo to depresivní, každý den vypadal stejně a já se rozhodla vyrazit na nějaký výlet do přírody. Nikdy jsem nebyla na Sněžce, a proto byla volba jasná. Vyhrabala jsem to nejteplejší oblečení co mám, a další den jsme se s přítelem mohli vydat na cestu.
Cesta začala dobře, nefoukalo a bylo docela i teplo. Užívali jsme si pohled na sněhovou pokrývku, která tou dobou skoro nikde nebyla. Ke všemu byl všední den a nikde nebyla ani noha. 

Nejsem zrovna akční typ, a když jsem po chvíli začala cítit bolavé nohy, jak se boří čerstvým sněhem, začala jsem pochybovat, jestli byl dobrý nápad vyjít si na Sněžku začátkem ledna. Zvláště poté co jsem během karantény vyměnila pohyb za sladké. Cesty nebyly vyšlapané a o to náročnější cesta byla. Ale teď už jsem to vzdát nemohla, musela jsem to dotáhnout do konce.

„Kam spěcháš?“ ozval se přítel. 

„Co říkáš?“ řekla jsem. Sotva jsem ho slyšela, čím výš jsme byli, tím víc foukalo a já to nejspíš chtěla mít co nejrychleji za sebou. Za půlkou cesty už jsme viděli sotva na dva metry, protože nás obklopila hustá mlha a vítr nám do tváře foukal sněhové střípky. Nehledě na to, že moje ruce byly jako rampouchy i přes dva páry rukavic. S ušatou čepicí a několika vrstvami tmavého oblečení jsem musela vypadat jako medvěd, který se dal na pěší turistiku.
Čím blíže jsme byli k vrcholu, tím víc mě moje kondice začala zrazovat. 

Blížíme se aspoň k vrcholu? V té bíle tmě nebylo nic vidět. 

„Klidně běž napřed,“ řekla jsem a snažila se zamaskovat, že už i funím jako medvěd. Přítel mě v tom nenechal a poklidně absolvoval spoustu malých pauz, v průměru tak po deseti krocích. Jen jsem se dívala na moje sněhule, jak se brodí sněhem, v té bílé tmě jsem se stejně přírodou moc kochat nemohla. Ani nejbližší stromy už jsme neviděli, viděli jsme jen dřevěné sloupky, značící cestu, které byly jediným záchytným bodem, který nám zbyl.
Najednou byly pryč i sloupky a pak jsem si všimla, že zmizel i svah. Podle toho jsem vydedukovala, že jsme zřejmě na vrcholu. 

„To je ale nádhera,“ pronesla jsem sarkasticky. Vítězoslavně jsme se kochali tím velkým bílým nic, na které se nám naskytl pohled. Až lehce groteskně jsme koukali do mlhy a užívali si ten výhled. Dokonce jsme nahoře potkali i další lidi, většina z nich si taky užívala výhled na mlhu. 

Měla jsem radost, konečně jsem si splnila cíl vyjít na Sněžku, i když jsem ji vlastně pořádně nikdy neviděla. Udělali jsme si pár fotek s mlhou v pozadí na důkaz, že jsme tam byli a vydali se dolů.
V půlce cesty dolů jsem se ohlédla a na malý okamžik spatřila vrchol, na kterém jsme ještě před chvíli byli, než zase zmizel v mlze. Byla jsem udivená, možná že kdybych ten velký škrpál viděla už na začátku cesty, těžko by mě tam někdo dokopal.