20. dubna 2021

Síla okamžiku - napsala Michaela Čápová

Sedí proti němu, ruce sepjaté k modlitbě a tiše dýchá. Nechce být prozrazena, je tu zas. Proč to dělá? Klečí v té dřevěné almaře po straně kostela a kaje se. Měla by se zpovídat, ale má pocit, že už jen její postoj mluví za vše. Doufá. 
Cítí jeho dech, i přes mřížku vnímá náznak pohlazení. Nesmí, ale nejraději by si rozepnula těch pár knoflíčků, co ji dělí od úplného rozechvění a nabídla výstřih k polaskání. 
Má tak jemné ruce. Ví to.
Když jí tenkrát dělal mezi prsy křížek, měla pocit, že se vznese do nebe. Naznačením I Ducha svatého měl skončit na hrudníku, ale ruka mu sklouzla o pár centimetrů níže. Neubránil se. Doufal a cítil, že je to vzájemné. Nemohl již déle odolávat. Při Amen už jen šeptal, poté ho hlas zradil úplně.
Síla okamžiku překvapila oba dva. Mohutná vlna touhy převálcovala svědomí, zodpovědnost a veškeré zábrany, které si v sobě celé ty roky tvořili. Splynuli v sobě a doufali, že je to jen sen. 
Budit se nechtěli... 
Nyní však hledají cestu zpět.