Mrzlo, foukal ledový vítr. Seděl před nákupním centrem, stále s nadějí vyhlížel svého nejlepšího přítele, tlapky ho zábly. Na studené dlažbě se schoulil do klubíčka, aby se aspoň trochu zahřál… Do posledního dechu věřil, že se pro něj vrátí.
Jan VaněkZadání:
Napište pár řádek, v nichž vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé. Učíme se tzv. literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebuješ pěkně hnusného hrdinu...)
To, co mě živí
Je noc a já se zase dívám na hvězdy. Jejich jasná záře mě pokaždé vrací zpátky do minulosti, kdy jsem byla šťastná. Do minulosti, kdy jsem nebyla sama. Do minulosti, kdy jsem měla přátele.
Při pohledu na hvězdnou oblohu se pokaždé vracím do těch letních nocí, kde jsme byli všichni spolu. Nevím, jestli je to dobré nebo špatné, ale chybí mi to a chci, aby to bylo jako dřív. I když vím, že nic nevrátím a jediné, co mi zbylo, jsou vzpomínky na ten bezstarostný čas. Ale nemůžu přestat koukat na hvězdy a nemyslet na vás. I když to zní smutně, ale vzpomínky jsou to jediné, co mě živí. A živá se cítím jen tehdy, když se dívám na hvězdy.
Yassemin Mamyrova
Markovi probleskla vzpomínka na minulé léto, jak se žhnoucí slunce opíralo do jeho ramen. Na letmé polibky na tvář od svých ctitelek, na koupání v zatopeném lomu, skoky do vody, alkohol s kamarády... Vzpomínal na tyto okamžiky s hořkosladkým úsměvem.
Když mu nemocniční sestra přinášela večeři, nevšímal si jí... Jen dál sledoval nehnutě ten samý západ slunce, tak jako den, co den, týden, co týden, už celý rok…
Jan Vaněk
Podala nám štos fotografií a pokračovala ve švitořivém hovoru se zbytkem mých sester, tetiček a sestřenic. Táta i já jsme se dívali na tichou tvář a hodné oči, hledící na nás svrchu té prastaré papírové kolekce. Mlčeli jsme, ale každý z trochu jiného důvodu.
Táta se díval na svoji maminku a oči se mu leskly.
Já jen poslouchala příběhy, které ostatní kolem mne vyprávěli o ženě, k níž mne vždycky všichni přirovnávali a o níž táta pokaždé tvrdil, že jsem přesně jako ona, a jíž nikdy nebudu moci potkat. Jako kdybych stála před zrcadlem. Já sama v něm svůj odraz nevidím a všichni ostatní v něm vidí odraz někoho jiného, ale ne mě.
Štěpánka Mrázková
Jonáš bydlel přes tisíc kilometrů daleko. Přestěhoval se z Plzně do Londýna, aby si splnil sny. Přebýval tam složitě, a když mu v práci v kavárně konečně dovolili dotknout se toho velkého kávovaru, okamžitě mi o tom nadšeně volal.
Jonáš se oženil. S Terrancem si hned padli do oka a byli šťastní. Adoptovali spolu labradora a dvě rybičky, každý pátek chodili restaurace na pizzu a hádali se o nějakém filmu, který zrovna viděli.
Jenže Jonáš měl leukémii. Byl od nás tisíc kilometrů daleko a kvůli pandemii byl několik měsíců v nemocnici úplně sám. Teď chodíme k prázdnému hrobu a díváme se na náhrobní kámen, na který paní Straková nechala napsat: “Splnil si sny”.
Štěpánka Mrázková
Sbohem
Tón jeho hlasu znejistěl. Působil stejně třesoucím se dojmem jako člověk, co jej vlastnil.
„Myslel jsem si, že zrovna my dva takhle neskončíme. Nemůžeme. Vždyť jsi přísahal,” namítal a propaloval mě velkýma lesklýma očima, jež pod náporem přicházejících emocí pomalu pohlcoval celý oceán slz.
Moc dobře jsem viděl, jak se v nich odráželo jen čiré, nehrané zoufalství a stejně…
Rozhodl jsem se, že nelítostně vyřknu ono slovo, které vše v jedné milisekundě do základů zničí. Hlasité, agresivní „Sbohem” rezonovalo místností, dokud nedonutilo mého společníka propuknout v ještě intenzivnější pláč. S palčivou bolestí hrudního koše jsem opustil místnost a hned za dveřmi pocítil, co to znamená někoho důležitého ztratit.
Elliot Jačků
Seděl v koutě tichý jako myš. Hluboko v hrudi mu sedělo cosi neuchopitelného a přesto tíživého. Každý nádech bolel jako bodnutí nožem, proto skrýval svoji tvář v dlaních a přál si zmizet z povrchu země, aby té bolesti unikl.
Štěpánka Mrázková
Poslední vystoupení
Každým promnutím cítím na svých dlaních drsné mozoly. Prsty mám otlačené od tenkých břitev, které se kdysi vypínaly na dubovém nástroji. Ještě naposled to zkusím. Co kdyby?
Bradou upevním nástroj na místě. Levou rukou jemně pohladím struny. Nadzvednu smyčec a přebrouzdám s ním po strunách zprava doleva. Zatlačím silněji. Ještě silněji. Zatlačím smyčcem tak moc, až se vlasce zpřetrhaly. Nic. Ticho. Doléhají na mě jen zbytkové vibrace z onoho vystoupení, ze kterého jsem pochopil, že už se mi sluch nikdy nevrátí.
Lenka Hájková
Otec přišel domů. Předtím se stavil u své sestry. Vše se zdálo normální jako vždy. Když jsem ho přišla pozdravit, otec nám řekl o tom, že u babičky byla zjištěna rakovina. U babičky, co má stejné jméno jako já.
Julie Schillingová
Poprvé, když jsem slyšela o své pratetě, byla jsem ještě dítě. O tom, že když byla mladá, něco se v ní zlomilo. O tom, jak opustila tento svět, když projížděl vlak městem. A nechala své děti čekat.
Julie Schillingová
Bezmoc
Čím déle na to myslím, tím je to horší. Čím déle tě pozoruji, tím víc mě to trápí. Mizíš v temnotě a já nevím, co dělat. Tápeš v temných nocích a spánek stále nepřichází. Vidím ty tmavé kruhy pod očima a ten smutek za nimi. Chci tě ho zbavit, ale vidím jen rozklad.
Lucie Košinová
Už dlouho cítím prázdnotu v sobě i v lidech kolem sebe. Nic mě nedělá šťastným. Ani hudba již nepomáhá, a to dříve bývala mým “záchranným lanem”. Zdá se, že jsem se ztratil v bludišti a teď nemohu najít cestu ven...
Yassemin Mamyrova
Mělo to tak být
Asi to tak mělo být. Devět měsíců jsme čekali. Těšili se na tebe. Měl jsi být náš druhý chlapeček. Ale na samém konci se něco pokazilo. Nikdo nebyl schopný říct co. Byl jsi a najednou ne.
Táta přijel z porodnice a my, natěšení na miminko, za ním okamžitě běželi ke dveřím. Ale on neřekl jediné slovo. Přešel do pokoje a rozplakal se. Táta, kterého jsem v životě neviděla brečet.
V první chvíli mi hlavou blesklo, že to máma nepřežila. Na tebe jsem ani nepomyslela. Když nám po chvíli řekl, že už nejsi, ulevilo se mi. Ne proto, že bych tě neměla ráda. Ale protože ji mám ráda delší dobu. Později jsem se za takové myšlenky styděla.
Asi to tak ale mělo být. Dlouho jsme nechápali, proč. Ale teď, s odstupem času, kdy nám po domě běhá pětiletá holčička, je mi jasné, že to mělo smysl. Ona by nebyla, kdybys byl ty. Chtěl jsi za námi, ale na samém konci jsi ustoupil a uvolnil místo dalšímu človíčkovi. A proč? Uvidíme, co ta divoženka ve světě jednou dokáže.
Anežka Nováková
Odešla
Už ji nikdy neuvidí. Skončila to. Ale proč? Mohl udělat něco víc? Mohl ji zachránit? Věděl, že na tom není dobře, věděl to. Někdy se s tím snad i snažil něco dělat. Přivést ji na jiný myšlenky, dávat jí najevo, že na všechno není sama, že ji má rád, že tu pro ni vždycky je a bude. Ale někdy už z toho byl i on unavený a utrhl se na ni. Řekl jí, ať se už sakra sebere, přestane fňukat a něco se sebou udělá. Všichni to máme přece těžký. A ona ho poslechla. Po letech trápení, zmatků v hlavě, pocitech nedostatečnosti, nezpůsobilosti k životu, se sebrala a něco s tím udělala. Odešla. Nechala ho na světě s pocitem vzteku, viny, nikdy nekončících výčitek a díry, která už nikdy nezmizí.
Anežka Nováková
Naposled jsem ho pohladila po tváři a políbila jeho čelo na rozloučenou. On na to ale nijak nezareagoval, stejně jako posledních sedm let.
„Můžete ho odpojit,“ řekla jsem rozklepaným hlasem doktorovi. Sevřela jsem ruku svého muže a poslouchala, jak se pípání přístrojů přeměnilo v hrobové ticho.
Lenka Hájková
Jenže Jonáš měl leukémii. Byl od nás tisíc kilometrů daleko a kvůli pandemii byl několik měsíců v nemocnici úplně sám. Teď chodíme k prázdnému hrobu a díváme se na náhrobní kámen, na který paní Straková nechala napsat: “Splnil si sny”.
Štěpánka Mrázková
Sbohem
Tón jeho hlasu znejistěl. Působil stejně třesoucím se dojmem jako člověk, co jej vlastnil.
„Myslel jsem si, že zrovna my dva takhle neskončíme. Nemůžeme. Vždyť jsi přísahal,” namítal a propaloval mě velkýma lesklýma očima, jež pod náporem přicházejících emocí pomalu pohlcoval celý oceán slz.
Moc dobře jsem viděl, jak se v nich odráželo jen čiré, nehrané zoufalství a stejně…
Rozhodl jsem se, že nelítostně vyřknu ono slovo, které vše v jedné milisekundě do základů zničí. Hlasité, agresivní „Sbohem” rezonovalo místností, dokud nedonutilo mého společníka propuknout v ještě intenzivnější pláč. S palčivou bolestí hrudního koše jsem opustil místnost a hned za dveřmi pocítil, co to znamená někoho důležitého ztratit.
Elliot Jačků
Seděl v koutě tichý jako myš. Hluboko v hrudi mu sedělo cosi neuchopitelného a přesto tíživého. Každý nádech bolel jako bodnutí nožem, proto skrýval svoji tvář v dlaních a přál si zmizet z povrchu země, aby té bolesti unikl.
Štěpánka Mrázková
Poslední vystoupení
Každým promnutím cítím na svých dlaních drsné mozoly. Prsty mám otlačené od tenkých břitev, které se kdysi vypínaly na dubovém nástroji. Ještě naposled to zkusím. Co kdyby?
Bradou upevním nástroj na místě. Levou rukou jemně pohladím struny. Nadzvednu smyčec a přebrouzdám s ním po strunách zprava doleva. Zatlačím silněji. Ještě silněji. Zatlačím smyčcem tak moc, až se vlasce zpřetrhaly. Nic. Ticho. Doléhají na mě jen zbytkové vibrace z onoho vystoupení, ze kterého jsem pochopil, že už se mi sluch nikdy nevrátí.
Lenka Hájková
Otec přišel domů. Předtím se stavil u své sestry. Vše se zdálo normální jako vždy. Když jsem ho přišla pozdravit, otec nám řekl o tom, že u babičky byla zjištěna rakovina. U babičky, co má stejné jméno jako já.
Julie Schillingová
Poprvé, když jsem slyšela o své pratetě, byla jsem ještě dítě. O tom, že když byla mladá, něco se v ní zlomilo. O tom, jak opustila tento svět, když projížděl vlak městem. A nechala své děti čekat.
Julie Schillingová
Bezmoc
Čím déle na to myslím, tím je to horší. Čím déle tě pozoruji, tím víc mě to trápí. Mizíš v temnotě a já nevím, co dělat. Tápeš v temných nocích a spánek stále nepřichází. Vidím ty tmavé kruhy pod očima a ten smutek za nimi. Chci tě ho zbavit, ale vidím jen rozklad.
Lucie Košinová
Už dlouho cítím prázdnotu v sobě i v lidech kolem sebe. Nic mě nedělá šťastným. Ani hudba již nepomáhá, a to dříve bývala mým “záchranným lanem”. Zdá se, že jsem se ztratil v bludišti a teď nemohu najít cestu ven...
Yassemin Mamyrova
Mělo to tak být
Asi to tak mělo být. Devět měsíců jsme čekali. Těšili se na tebe. Měl jsi být náš druhý chlapeček. Ale na samém konci se něco pokazilo. Nikdo nebyl schopný říct co. Byl jsi a najednou ne.
Táta přijel z porodnice a my, natěšení na miminko, za ním okamžitě běželi ke dveřím. Ale on neřekl jediné slovo. Přešel do pokoje a rozplakal se. Táta, kterého jsem v životě neviděla brečet.
V první chvíli mi hlavou blesklo, že to máma nepřežila. Na tebe jsem ani nepomyslela. Když nám po chvíli řekl, že už nejsi, ulevilo se mi. Ne proto, že bych tě neměla ráda. Ale protože ji mám ráda delší dobu. Později jsem se za takové myšlenky styděla.
Asi to tak ale mělo být. Dlouho jsme nechápali, proč. Ale teď, s odstupem času, kdy nám po domě běhá pětiletá holčička, je mi jasné, že to mělo smysl. Ona by nebyla, kdybys byl ty. Chtěl jsi za námi, ale na samém konci jsi ustoupil a uvolnil místo dalšímu človíčkovi. A proč? Uvidíme, co ta divoženka ve světě jednou dokáže.
Anežka Nováková
Odešla
Už ji nikdy neuvidí. Skončila to. Ale proč? Mohl udělat něco víc? Mohl ji zachránit? Věděl, že na tom není dobře, věděl to. Někdy se s tím snad i snažil něco dělat. Přivést ji na jiný myšlenky, dávat jí najevo, že na všechno není sama, že ji má rád, že tu pro ni vždycky je a bude. Ale někdy už z toho byl i on unavený a utrhl se na ni. Řekl jí, ať se už sakra sebere, přestane fňukat a něco se sebou udělá. Všichni to máme přece těžký. A ona ho poslechla. Po letech trápení, zmatků v hlavě, pocitech nedostatečnosti, nezpůsobilosti k životu, se sebrala a něco s tím udělala. Odešla. Nechala ho na světě s pocitem vzteku, viny, nikdy nekončících výčitek a díry, která už nikdy nezmizí.
Anežka Nováková
Naposled jsem ho pohladila po tváři a políbila jeho čelo na rozloučenou. On na to ale nijak nezareagoval, stejně jako posledních sedm let.
„Můžete ho odpojit,“ řekla jsem rozklepaným hlasem doktorovi. Sevřela jsem ruku svého muže a poslouchala, jak se pípání přístrojů přeměnilo v hrobové ticho.
Lenka Hájková
