Proč sedmnáctileté děvče, jehož oblíbená aktivita je sezení pod stromem s psí hlavou na klíně a knihou v ruce, vždy nosí zavírací taktický nůž v kapse? Nefunkční pouliční lampy u odlehlé autobusové zastávky.
Ozbrojená jsem chodila už od sedmé třídy, kdy započaly mé cesty ze školy za tmy, ale tehdy jsem nosívala pouze pepřový sprej. Ve třídě deváté jsem byla nucena poprvé nádobku z kapsy v sebeobraně vytáhnout. Já i útočník jsme věděli, že nejsem sto cokoli doopravdy udělat, a zachránila mne autonehoda sotva pár metrů od zastávky, která mi umožnila utéct.
O týden později jsem sprej vyměnila za nůž.
V retrospektivě to nebyl nejchytřejší nápad. Co asi udělám s nožem, když nejsem schopná ani zmáčknout spoušť na tom spreji? O tři roky později se však ukázalo, že se ho použít nebojím.
Ten večer jsem vystoupila z autobusu do tmy nefunkčních pouličních lamp, jak u nás bývá zvykem. Osoba, která se skrývala ve starém přístřešku u zastávky, se odlepila od stínu a zahučela: "Dej mi mobil a peněženku!"
Ten večer jsem vystoupila z autobusu do tmy nefunkčních pouličních lamp, jak u nás bývá zvykem. Osoba, která se skrývala ve starém přístřešku u zastávky, se odlepila od stínu a zahučela: "Dej mi mobil a peněženku!"
Protože to nebyl první člověk, který se mě pokusil okrást, měla jsem už nacvičenou odpověď v podobě kovového cinknutí, když se mi nůž otevřel v kapse. Většina lidí ten zvuk hned pozná. Tento muž se však jen posměšně zeptal: "Myslíš, že se tě bojím?"
Jen pár centimetrů před sebou jsem byla schopna rozeznat tvar jeho o hlavu vyšší postavy, a když se ze tmy na mě vztáhla jeho ruka, instinktivně jsem vytáhla ruce z kapes bundy a pokusila se muže odstrčit, stále svírajíc svůj nůž. Cítila jsem, jak čepel projela kůží a svalem, a pak jsem pustila rukojeť.
Překvapivě nevykřikl ani jeden z nás. Slyšela jsem mužovo lapání po dechu odněkud pod sebou, protože upadl na zem.
Pouliční lampa v tu chvíli začala dramaticky blikat.
Viděla jsem, že muž nebyl o moc starší než já. Jeho obličej zrudl pod kapucí černé mikiny, co měl na sobě. Oběma rukama se držel za stehno levé nohy, z nějž trčel známý tvar. Chvíli jsme na sebe koukali.
Potom jsem udělala něco, za co mi již mnoho lidí řeklo, že jsem pěkně hloupá: zavolala jsem záchranku a poskytla svému zloději první pomoc.
Pomocí mikiny toho muže jsem se snažila zastavit krvácení a zároveň upevnit nůž na místě, dokud nepřijela ambulance, což trvalo asi šest minut nesnesitelného ticha ve světle mrkající lampy.
Z jedenácti centimetrů čepele koukaly ze stehenního svalu asi tři, o které jsem se řízla do všech prstů na pravé ruce. Je to tak nepodstatný detail. Tvář útočníka si téměř nepamatuji, ale říznutí, které se zahojilo do dvou týdnů a zmizelo beze stopy, ano.
Když z ambulance vystoupil paramedik, ani jeden z nás mu neřekl, co se stalo. Během dvou minut kompletně zastavil krvácení, naložil muže do sanitky a všechen ten zážitek odjel s blikáním a houkáním, jako by se nikdy neseběhl.
Ani o jednom z nich, muži nebo noži, jsem od té doby neslyšela, ale z toho mála, co vím, myslím, že jsem ničí život příliš neohrozila. Ještě několik týdnů po tomto incidentu jsem se občas probouzela ze spaní s pocitem, že mám ruce kluzké od krve a že mi pod nimi pulzuje rána. Velmi rychle jsem si odvykla známému sevření předmětu v kapse po cestě ze školy.
Stále nechápu, proč jsem zvláště po této příhodě nevěnovala čas pořízení nového nože. A ani ten pepřový sprej u sebe nikdy nenosím. Jako kdybych se ve chvíli, kdy se staly užitečnými, rozhodla, že užitečné nejsou.
Jen pár centimetrů před sebou jsem byla schopna rozeznat tvar jeho o hlavu vyšší postavy, a když se ze tmy na mě vztáhla jeho ruka, instinktivně jsem vytáhla ruce z kapes bundy a pokusila se muže odstrčit, stále svírajíc svůj nůž. Cítila jsem, jak čepel projela kůží a svalem, a pak jsem pustila rukojeť.
Překvapivě nevykřikl ani jeden z nás. Slyšela jsem mužovo lapání po dechu odněkud pod sebou, protože upadl na zem.
Pouliční lampa v tu chvíli začala dramaticky blikat.
Viděla jsem, že muž nebyl o moc starší než já. Jeho obličej zrudl pod kapucí černé mikiny, co měl na sobě. Oběma rukama se držel za stehno levé nohy, z nějž trčel známý tvar. Chvíli jsme na sebe koukali.
Potom jsem udělala něco, za co mi již mnoho lidí řeklo, že jsem pěkně hloupá: zavolala jsem záchranku a poskytla svému zloději první pomoc.
Pomocí mikiny toho muže jsem se snažila zastavit krvácení a zároveň upevnit nůž na místě, dokud nepřijela ambulance, což trvalo asi šest minut nesnesitelného ticha ve světle mrkající lampy.
Z jedenácti centimetrů čepele koukaly ze stehenního svalu asi tři, o které jsem se řízla do všech prstů na pravé ruce. Je to tak nepodstatný detail. Tvář útočníka si téměř nepamatuji, ale říznutí, které se zahojilo do dvou týdnů a zmizelo beze stopy, ano.
Když z ambulance vystoupil paramedik, ani jeden z nás mu neřekl, co se stalo. Během dvou minut kompletně zastavil krvácení, naložil muže do sanitky a všechen ten zážitek odjel s blikáním a houkáním, jako by se nikdy neseběhl.
Ani o jednom z nich, muži nebo noži, jsem od té doby neslyšela, ale z toho mála, co vím, myslím, že jsem ničí život příliš neohrozila. Ještě několik týdnů po tomto incidentu jsem se občas probouzela ze spaní s pocitem, že mám ruce kluzké od krve a že mi pod nimi pulzuje rána. Velmi rychle jsem si odvykla známému sevření předmětu v kapse po cestě ze školy.
Stále nechápu, proč jsem zvláště po této příhodě nevěnovala čas pořízení nového nože. A ani ten pepřový sprej u sebe nikdy nenosím. Jako kdybych se ve chvíli, kdy se staly užitečnými, rozhodla, že užitečné nejsou.
