Najednou vidíte nejenom portrét svého dědečka s fousem a babičku s šátkem na hlavě. Vidíte a slyšíte jejich hlasy. Ne, nezbláznili jste se. Jednoduše jste na správném místě ve správném čase.
Slyšíte nejen jejich hlasy, ale i šustot jejich oděvů. Vůni jejich doby. A hlavně odkaz, který zde zanechali. Ten odkaz Vám buší někde mezi srdcem a solárem. Je ve Vaší duši.
Vejdete dovnitř Muzea a jste tam, kde jste se nikdy nechtěli vrátit, a přitom tajně doufali, že z něj nikdy neodejdete.
Ve vašem dětství.
Cítíte všechno. Pocity, pláč, smích, bezpečí, strach, bezmoc, úzkost, hrdost, pokoru. Jste uvnitř sami sebe. Díváte se na galérie všech obrazů, které naskakují a bráníte se. Čím více se jim bráníte, tím více získávají obrysy a jsou zřetelné. Čím více stárnete, tím více jim rozumíte. Mlha ustupuje a v popředí se dostává to, co jste nikdy nechtěli vědět, a přesto vždy cítili. Vaši propojenost. Sounáležitost. Geny. Lásku. Lásku ke svým předkům a lásku Vašich předků k Vám. Ten nejhezčí a nejtěžší dar.
Odkaz.
Najednou uprostřed galerijní haly stojí Vaší rodiče a Vy.
Sotva jim saháte po kolena, milé děti.
Jsou tam.
Jejich rysy, zvyky, zlozvyky a otisky. Jako kopie dobových fotografií Vašich předků. Rodová dogmata. Rodové prokletí i přání. Přání tří kmotříček nad kolébkou každého z nás.
Ta tři kouzelná slůvka. Tak dojemná a silná, která všichni známe. Občas se tváříme jako hlupáci. To ve chvílích, kdy je zakopáváme, stydíme se za ně, nebo je nechceme slyšet. Slova nejlaskavější a v těch nejtěžších chvílích nejvíce pomáhající. Tři slova: „síla mého rodu“.
…
… dnes ráno jsem zůstala při cestě do práce stát na přechodu pro chodce. Dívala se vlevo a pozorovala blížící se kamion. Stála jsem a čekala až zabrzdí. Chodci přece mají přednost. Řidič mě viděl již dávno před přechodem a jak mu velela nejen zákonitá, ale především lidská povinnost, sešlápl vší svou mužnou silou pedál a začal brzdit. Dělal vše, tak jak měl. A já… stála.
Kamión zastavil asi metr za přechodem.
Občas chcete brzdit, ale nepodaří se to.
Občas chcete jít, ale zůstanete stát.
Občas je vše přesně, tak jak má být.
I přesto, že tomu v tu danou chvíli ještě nerozumíte.
Usměji se a zamávám zkoprnělému řidiči kamiónu.
Vím, že ta zvláštní síla, mě vždy ochrání.
Neboť vím, že síla mého rodu je vždy se mnou.
Občas chcete jít, ale zůstanete stát.
Občas je vše přesně, tak jak má být.
I přesto, že tomu v tu danou chvíli ještě nerozumíte.
Usměji se a zamávám zkoprnělému řidiči kamiónu.
Vím, že ta zvláštní síla, mě vždy ochrání.
Neboť vím, že síla mého rodu je vždy se mnou.
