6. srpna 2021

Aristotelova pětka – napsala Štěpánka Mrázková

Umělé řešení
Nebylo možné, aby se rytíř vrátil za princeznou včas. Zbývalo mu pouze pár hodin do západu slunce a náš hrdina věděl, že selže. Ztrápený usedl vedle sťaté dračí hlavy, jejíž mrtvé oči se mu tiše vysmívaly.
Když v tom uslyšel melodické klapání – klop, klop, klop. Z hustého lesa na úpatí dračí sluje vyšel bělouš se silnýma nohama. Kýval hlavou směrem k rytíři. Ten se zaradoval. Že by mu přály sudičky u kolébky to největší štěstí na světě? Na takovém koni stihne dojet zpátky na hrad, než se slunce vůbec dotkne obzoru.

Vzpomínky
Ztracen bloudil lesy již několik dní i nocí. Zcela na pokraji vyčerpání a zoufalství si lehl pod vysokou borovici a smotal se do klubíčka, aby mu tma a chlad nemohly ublížit. Slzy mu stékaly po tvářích jako veliké perly.
Když tak svíral tvář v odřených dlaních, viděl pod svými očními víčky tvář. Jen matně si vzpomínal na stařičkého knihovníka z města, muže, který býval profesorem těch bohatých a mocných. Vzpomínal, jak se spolu skláněli nad starými knihami o matematice a fyzice a o… astrologii.
„Tahle hvězda,” ukazoval knihovník v hvězdných mapách, „tě vždy zavede na sever. Když najdeš ji, najdeš i svoji cestu domů, ať jsi kdekoli.”
Otevřel oči a zběsile vyskočil na nohy. Mžoural na indigovou oblohu a hledal svoji Severku, svoji cestu domů.

Rozpoznání
Dopis za dopisem vyléváš své srdce člověku, který si tě získal až prapodivně snadno. Říkáš mu všechna tajemství své duše a každou svoji myšlenku a doufáš a věříš, ti rozumí.
Jenže pak vejdeš do třídy a všichni se na tebe dívají jinak než kdy dřív. A ty to víš. Cítíš to. Je to jasné. A v tvém důvěřivém, naivním srdci se něco zlomí. No jistě. Měla jsi to čekat. Ale teď už to víš, teď jsi poučena o zrádnosti lidstva.