17. července 2021

Červenka – napsala Anežka Nováková

Cítil, že je konec.
Špatně se mu dýchalo, ale žádná ukrutná, fyzická bolest, kterou si s umíráním celé roky mylně spojoval, se nedostavovala. Znovu se chrčivě rozkašlal. Uprostřed hrudníku ho tlačilo a on věděl, že uvnitř něj je něco, co chce za každou cenu ven. Byl ale příliš slabý, příliš starý. Všechno bylo v mlze. Připadal si jako ve snu. Byl na nemocniční posteli, ale zároveň už byl jednou nohou jinde – na místě plném oslepujícího světla.
Opět se sípavě rozkašlal a sestřička za prosklenými dveřmi po něm střelila ustaraný pohled. Něco řekla kolegyni a potom vešla do místnosti. Vypadala jako mimozemšťan. Celá obalená ve skafandru, bílý náhubek přes obličej.
„Já ještě nechci…” zachrčel starý muž z postele. Sestřička vzala jeho vrásčitou ruku do dlaní, obalených v nepropustném latexu.
„Budete v pořádku. Určitě. Hlavně se nebojte,” zašeptala přes respirátor. Ale hlas se jí ke konci věty zlomil. Byla tu nová.
„Já nechci jít sám.”
„Já tu jsem s vámi. Nejste sám.”
„Chtěl bych vidět…” rozkašlal se a potom chvíli s pusou dokořán a vyvalenýma očima zíral na zakuklený obličej nad svou postelí. Po pár vteřinách konečně zalapal po dechu. „Chtěl bych Honzu… a Markétku a Aničku.“
„To nejde. Jsme zavření,” pípla sestřička. Rouška jí začala navlhat od slz. Byl cizí. Ale jí připadalo, jako by seděla na smrtelné posteli vlastního dědečka.
„Já je chci vidět. Určitě by přišli… kdybyste jim zavolali…”
„Volali jsme. A přijeli. Jsou před nemocnicí. Ale dovnitř je pustit nemůžu, je tu přísná izolace…”, vzlykla.
Teď už plakal i starý pán. Jako by balancoval na okraji propasti. Potřeboval vidět Honzu, svého syna. Potřeboval mu říct tolik věcí. Potřeboval naposledy pohladit vnučky. Chtěl se rozloučit. Ale cosi ho od nich násilím odtrhávalo. Popadlo ho to svými pařáty a kdyby se křečovitě nedržel lemu nemocničního povlečení, odvleklo by ho to pryč do nepropustné tmy.
„…nemůžu je tu nechat,” vzlykal mezi záchvaty kašle.
Sestřička ho křečovitě hladila po tenounké paži.
„Prosím… přiveďte mi je.”
„Nejde to…” zachroptěla a nečekaně prudce se zvedla. ,,Ale zajdu pro někoho jiného, kdo by vám mohl pomoct, ano?” vyběhla s pláčem ze dveří.
Byl najednou úplně sám. Rozkašlal se a znovu se na pár vteřin nebyl schopný nadechnout. Zuby nehty se držel povlečení. Ne. Ještě nemůže jít. Potřebuje Honzíka.
Honza seděl před nemocnicí na obrubníku s rukama v dlaních. Celá jednotka intenzivní péče byla zaplachtovaná a nepřístupná pro veřejnost. Snažil se na dvoře nahlížet do oken a doufal, že najde to správné. Že uvidí tátu. Že bude moct být s ním. Ale když zjistil, že jipka má pokoje ve třetím patře, obcházení nemocnice nechal. Manželka ho objala kolem ramen. „S tím nic nenaděláš…”
V tu samou chvíli na okno nemocničního pokoje přiletěla červenka. Muž na posteli byl zrovna uprostřed dalšího sípavého záchvatu a tlak na hrudníku se stupňoval. Za prosklenými dveřmi se zběsile míhaly stíny, ale do pokoje 230 nikdo nevešel.
Ptáček se posadil na parapet a chvíli rozpačitě přešlapoval. Stařeček na něj s námahou zaostřil pohled. A v tu chvíli jako by se většina stínu v jeho hlavě začala vytrácet. Červenka nahnula hlavu na stranu a upřela na něj svá korálková očka.
Jsou to už roky, desítky let, kdy chodili s malým Honzou po lese a pozorovali dalekohledem koruny stromů. Naučil ho poznávat ptáky podle jejich zpěvu. V té době jim jedná neodbytná červenka přilétala každý den až na práh. Pípala a švitořila. Spolu s Honzíkem jí a sýkorkám sypali zrní do krmítka na zkroucené jabloni před hájovnou. Honzík, který už v té době docela slušně kreslil, trávil celé hodiny čekáním pod stromem. Jeho obrázky ptáčků s červenou hlavičkou doteď visí na výstavce v obýváků nad křeslem.
Starý muž se pousmál. Cítil, jako by tu byl s ním. Jako by ho držel za ruku.
Dveře se rozrazily a dovnitř vtrhly dvě robustní sestry zabalené v ochranném, proticovidovém plášti.
Ale stařeček na posteli už nic z toho nevnímal.
Mezi záchvaty kašle se dál usmíval. Koukal na korálkové oči za oknem a po chvíli pustil lem nemocniční peřiny.
Byl připravený vydat se za světlem.

Žádné komentáře:

Okomentovat