 |
| Edvard Munch: Výkřik |
Smějí se. Jeden víc, než ti druzí. Všichni už mají něco upito – jeden z nich víc než ti druzí. Společně se houpavou chůzí vracejí podél fjordu domů.
On to ještě neví, ale já jsem celou dobu s nimi. Tiše kráčím vedle něj. Sem tam se kolem něj prosmýknu a on letmo ucítí ten dobře známý závan. Na pár vteřin mu přes obličej přeběhne temný stín. Ten ale několika záškuby očními víčky setřepe a znovu se zapojuje do bujarého hovoru. Zároveň zvedá ruku s lahví a dlouze si přihýbá.
Myslí, že měl chuť se napít. Ale přitom
jsem to já, kdo mu vede ruku. Tělem se mu rozlévá zdánlivě neškodné teplo a proto nevidí a
necítí, jak rychle nabývám na obrysech.
Už nejsem jen černý cár, který se mu omotává kolem kotníků. Nejsem už ani tmavý oblak
mlhy, které jím skrz naskrz prostupuje. Dostávám skutečný tvar. Stávám se osobou.
Neslyšně našlapuju podél něj, kličkuju mezi ním a jeho přáteli, obíhám je kolem dokola, ale on mě pořád nebere v potaz. To jen jeho podvědomí si už uvědomuje, že jsem zpět. Muži se hlasitě smějí nějaké oplzlé poznámce, drží se kolem ramen, motají nohama a hlasitě hulákají. Jejich hlasy se v ozvěně odrážejí od skal. Slunce mezitím zapadá za obzor. Moře v zálivu žhne a horizontem prosakuje krev. Během pár minut je jí plné nebe.
Můj hostitel se zadívá do rudého slunce už zpola utopeného v oceánu a přiopilý úsměv na tváři mu z ničeho nic zmrzne v ztuhlý škleb. Konečně se zdá, že si vzpomíná. I přesto, kolik má upito, rozpoznává ten zvláštní, ale dobře známý pocit. Cítí, že uvnitř něj něco klíčí a šílenou rychlostí se to rozrůstá. Provrtává se mu to celým tělem. Tam, kde před chvíli ještě něco bylo, je teď jen prázdnota.
Tělo mu během pár chvil nesnesitelně ztěžklo a on teď sotva jde. Kamarádi se mu smějí a pošťuchují ho. On se jim ale vymaní a opře se o zábradlí, které ho dělí od propasti fjordu. Muži na něj ještě cosi pokřikují, ale on nevidí a neslyší. Jen dál civí na rozpálenou hladinu moře. V krvi mu pořád hučí alkohol, ale veškeré to falešné veselí je pryč.
Jsem tu ovšem já. Jsem vedle něj i v něm. Dlouhými prsty mu přejíždím po krku a obličeji. ,, Ne…” šeptne přiškrceným hlasem a upřeně se mi zahledí do prázdných důlků. Zbylí dva muži jsou už daleko před ním. Párkrát se ještě otáčí, ale potom mizí za průsmykem. Nechali mi ho tu napospas. Kamarádi…
Osamělý muž na mě dál civí vyhaslýma očima. Vím, že by se chtěl vzepřít, ale nemá na to sílu. Je unavený. Může jen zavřít oči, zamknout se doma a počkat, dokud zase neodejdu. Posledně takhle prospal celý týden. Z očí mu ta bezmoc a rezignace, kterou se já živím, přímo tryská. Má strach, ale neví z čeho. Je mu smutno, ale neví po kom. Možná, že v té krvi nad svou hlavou vidí svoji sestru. Svoji matku. Svého otce. A nebo taky ne.
Sevře oči a obličej se mu bolestně protáhne do němé grimasy, do bezhlasého výkřiku. Já ho jako jeho stín nebo pokřivený odraz v zrcadle, napodobuju, aby si uvědomil, jak směšně a uboze vypadá. Ale ani z mého krků nevychází žádný zvuk.
I přesto se rudým, osamělým večerem nese příšerný, nekonečný výkřik.
Neslyšně našlapuju podél něj, kličkuju mezi ním a jeho přáteli, obíhám je kolem dokola, ale on mě pořád nebere v potaz. To jen jeho podvědomí si už uvědomuje, že jsem zpět. Muži se hlasitě smějí nějaké oplzlé poznámce, drží se kolem ramen, motají nohama a hlasitě hulákají. Jejich hlasy se v ozvěně odrážejí od skal. Slunce mezitím zapadá za obzor. Moře v zálivu žhne a horizontem prosakuje krev. Během pár minut je jí plné nebe.
Můj hostitel se zadívá do rudého slunce už zpola utopeného v oceánu a přiopilý úsměv na tváři mu z ničeho nic zmrzne v ztuhlý škleb. Konečně se zdá, že si vzpomíná. I přesto, kolik má upito, rozpoznává ten zvláštní, ale dobře známý pocit. Cítí, že uvnitř něj něco klíčí a šílenou rychlostí se to rozrůstá. Provrtává se mu to celým tělem. Tam, kde před chvíli ještě něco bylo, je teď jen prázdnota.
Tělo mu během pár chvil nesnesitelně ztěžklo a on teď sotva jde. Kamarádi se mu smějí a pošťuchují ho. On se jim ale vymaní a opře se o zábradlí, které ho dělí od propasti fjordu. Muži na něj ještě cosi pokřikují, ale on nevidí a neslyší. Jen dál civí na rozpálenou hladinu moře. V krvi mu pořád hučí alkohol, ale veškeré to falešné veselí je pryč.
Jsem tu ovšem já. Jsem vedle něj i v něm. Dlouhými prsty mu přejíždím po krku a obličeji. ,, Ne…” šeptne přiškrceným hlasem a upřeně se mi zahledí do prázdných důlků. Zbylí dva muži jsou už daleko před ním. Párkrát se ještě otáčí, ale potom mizí za průsmykem. Nechali mi ho tu napospas. Kamarádi…
Osamělý muž na mě dál civí vyhaslýma očima. Vím, že by se chtěl vzepřít, ale nemá na to sílu. Je unavený. Může jen zavřít oči, zamknout se doma a počkat, dokud zase neodejdu. Posledně takhle prospal celý týden. Z očí mu ta bezmoc a rezignace, kterou se já živím, přímo tryská. Má strach, ale neví z čeho. Je mu smutno, ale neví po kom. Možná, že v té krvi nad svou hlavou vidí svoji sestru. Svoji matku. Svého otce. A nebo taky ne.
Sevře oči a obličej se mu bolestně protáhne do němé grimasy, do bezhlasého výkřiku. Já ho jako jeho stín nebo pokřivený odraz v zrcadle, napodobuju, aby si uvědomil, jak směšně a uboze vypadá. Ale ani z mého krků nevychází žádný zvuk.
I přesto se rudým, osamělým večerem nese příšerný, nekonečný výkřik.
Zadání:
Napište text z pohledu obrazu nebo určité postavy z něho.
