22. března 2021

Samota Březovka - napsala Anežka Nováková

Březovka je chalupa velká, děravá, chaoticky neorganizovaná a na pořádání dětských táborů a setkání jako dělaná. Stojí osamoceně na úpatí dlouhého kopce mezi holými lány v Orlických horách a po celém obvodu ji lemují břízy. Dalo by se považovat za zázrak, že chalupa ještě stojí. Zpuchřelé trámy při sebemenším pohybu naříkají a úpí, omítka v kusech odpadává, střecha vypadá jako ementál a přeživší tabulky skla se s každým krokem bázlivě chvějí. 


I tak jsme to místo s děckama vždycky milovali. Mělo atmosféru. Skrz naskrz jím jsou prosáklé šťastné vzpomínky. Na člověka z něj dýchá pocit domova a to i přes hrůzy, které se v okolí i přímo v chalupě v minulosti staly. 
Před tím, než náš známý Březovku po převratu odkoupil, patřil pozemek bláznivé vdově Julče. Ta, stejně jako většina místních žen na přelomu padesátých a šedesátách let, žila a hospodařila sama. Muži odešli do války, ze které se většina z nich už nikdy nevrátila. Paní měla na krku celé hospodářství a ohromná pole, o která nebyla schopná se bez pomoci sama postarat. Bylo jenom otázkou času, než jí ze samoty přeskočí. 
Poslední kapkou bylo zavedení povinného odvodu. Julča situaci neunesla a po čase ji našli oběšenou na trámu v chlívě. Pes, který byl zavřený v kuchyni, s rozdrásanými dveřmi a okny, po marné snaze dostat se ven, pošel hlady.
_____

Byl ponurý večer, když jsme s dětmi dorazili na místo.
Venku bylo sychravo. Začal listopad. Na zemi se povalovaly cáry mlhy a nepříjemně profukovalo. Z nebe, které bylo už od rána zakoboněné, vytrvale mrholilo.
Toho roku byl ukázkový podzim a na horách to platilo dvojnásob.
Já, sedm dalších vedoucích a tucet dětí, jsme se hned po příjezdu rozsadili kolem plechových kamen v kuchyni. Rychle se sešeřilo, fučelo a nakonec se spustil liják. Původní plány na zahájení potáborka nějakou běhací hrou po venku, vzaly brzo za své. Na venkovní plískanici se nejlíp koukalo od ohně a s teplým čajem v plecháčcích. S dětmi jsme se od léta neviděli, takže bylo o čem vykládat.
Kolem Březovky je, kromě Tomanovic statku, kde stejně nikdo nebydlí, jenom pár dalších stavení a nejbližší vesnice leží v údolí několik kilometrů od nás. Všude na dohled od chalupy se rozprostírají jen rozvlněné kopce polí, strnišť a na horizontu temný les. 
V té neklidné noci jsme byli úplně sami.
Kolem půl dvanácté začaly první děti samovolně odpadávat a tak jsme usoudili, že je pravý čas to zabalit. Děti jsme uložili do místnosti za kuchyní, kde bylo teplo a myší jen poskrovnu a my s vedoucími jsme si ustlali v kuchyni pod stoly.
Všichni během pár minut vytuhli.
Na mě zbylo místo na dřevěné lavici pod oknem, které, jak se za chvíli ukázalo, bylo už taky částečně vysklené a ledově jím táhlo. Po hodině převalování jsem konečně taky usnula.
Mohlo být asi kolem druhé, když se mi u hlavy ozvalo jemné zaťukání na okenní tabulku.
S trhnutím jsem se posadila. Čekala jsem, jestli se zaťukání ozve znova. Ale až na klepání šindelů v patře nad námi a kamarádovo chrápání bylo ticho. Asi jenom víc zafoukalo, pomyslela jsem si a opět se na pár minut propadla do tmy. Zaklepání se však ozvalo znova, tentokrát na dveře.
Dělala jsem, že neslyším a doufala, že to vyřeší někdo jiný. Všichni ale spali dál a někdo ve tmě zaklepal potřetí.
„Musím vám něco říct!“ ozvalo se polohlasně z druhé strany kuchyňských dveří. Dveře vedly do chlíva, který teď sloužil jako chodba do dalších prostor chalupy.
Na půl jsem pořád spala a moc mi to nemyslelo. Ani jsem nepomyslela na to, že mi ve vedlejším pokoji spí dvanáct dětí, které mám na starost a nezamčenými dveřmi se k nám někdo dobývá. Nenapadlo mě, že bych měla mít strach. Celá situace mě akorát neskutečně obtěžovala. Přetočila jsem se na druhý bok a doufala, že hlas od dveří si dá pohov, abych mohla pokračovat ve spaní. Byla mi zima a tak jsem se i s hlavou stočila do spacáku. 
Druhý den jsme posnídali chleba s perlou a čas mezi obědovým rizotem a večerním buřtgulášem, jsme překlenuli schovku na vymrzlé půdě, kartami a hraním buldoka na louce nad chalupou. Nad nočními událostmi jsem nijak zvlášť nedumala. Zdávají se mi divnější věci. Večer, potom co šly děti na kutě a my s vedoucími kolektivně dorazili zbytky od večeře, jsme si zalezli do spacáků a chvíli si ještě povídali. 
Brzo se mi začaly klížit oči. Kvůli zimě jsem se noc předtím skoro nevyspala. 
Asi v jednu ráno mě opět probudilo klepání na dveře. 
„Musím vám něco říct!“ zašeptal naléhavě, mně už dobře známý, mužský hlas. Chvíli byl klid. V kamnech to občas luplo, jak dohasínal oheň a zvenku bylo slyšet tiché ševelení bříz. „ Slyšíte? Musím Vám něco povědět!“ ozvalo se znovu, tentokrát hlasitěji. To už jsem se neudržela a přes celou místnost spících lidí jsem po neznámém rozčíleně vyštěkla: „
No, tak už nám to kurňa řekni!“ 
Znovu zaťukání na dveře. 
„Jenže takhle to nejde! Musíte mě pustit dovnitř. Potřebuju, abyste mi otevřeli,“ opáčil hlas od dveří. Na další odpověď jsem se nezmohla. Byla jsem rozespalá. 
Zničehonic mi bylo smutno a já nevěděla proč. Už jsem to dál nechtěla řešit. Hlava mi padala únavou. Měla jsem toho dost.  
„ …nemůžu to říct, když mě k sobě nepustíte…Pusťte mě, prosím! Je to důležité!“ 
Hlas byl čím dál naléhavější, ale já ho už zase skoro nevnímala. 
S podivnými, neznámými pocity jsem se znovu propadla do neklidné dřímoty. Další den už mi celá věc začala vrtat hlavou. 
Vracející se sny pro mě nebyly žádnou novinkou, ale zarazila mě jiná věc. 
Děti se ptaly, proč jsme včera tak dlouho do noci šramotily na půdě. Nikdo z vedoucích o tom nic nevěděl. Za celou noc se nikdo z nich nevzbudil, ani nic neslyšel. Ještě jedna věc byla zvláštní – v noci jsem se nebála. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by něco mohlo být špatně. Že by člověk za dveřmi mohl být nebezpečný. Cítila jsem různé věci, jen strach, který by byl na místě, ne… Spíš mrazivý klid. A bezmoc toho člověka, který se dobýval do kuchyně. Dveře byly odemčené, dokonce měli rozbitou západku a nebylo ani třeba brát za kliku. Stačilo zatlačit. Ale my ho nepustili. Já ho nepustila. A tak zůstal ve chlívě. ¨
Byla neděle, poslední den na Březovce. 
Všechno pobalit, zabarikádovat dveře a škvíry, posbírat děti a vyrazit do Klášterce. Tam nás čekala mše a potom odjezd domů. 
Listopad dostál svého jména a během víkendu na betonovou podlahu na půdě nafoukal spoustu shnilého listí. 
Těsně před tím, než jsme vyráželi, jsem se ho pokusila alespoň symbolicky smést, i když bylo jasné, že je tam do pár dnů znovu. 
V myšlenkách jsem podvědomě neustále zabíhala k bláznivé Julče. Na duchařské historky nevěřím. Věřím ale, že když člověk odejde ve chvíli, kdy není smířený se svým okolím nebo sám se sebou, může mít problém náš lidský svět plně opustit. 
Těmhle úvahám jsem ale nekladla žádnou větší váhu. Ostatně - hlas u dveří, alespoň tak, jak jsem si ho pamatovala, byl mužský. A vůbec, celé je to kravina, pousmála jsem se nad vlastní hloupostí, že se vůbec něčím takovým zabývám. Ale ve chvíli, kdy jsem se s koštětem dostala na opačnou stranu místnosti, jsem zkoprněla. 
Na dřevěné, prkenné zdi visela podobizna muže umístěná v oválném rámu. Obraz tam byl odjakživa, jenže já mu nikdy nevěnovala pozornost. Ani jsme nikdo nevěděli, kdo na něm vlastně je. Ale když jsem pod ním stála teď, s hromádkou zpuchřelého listí u kotníků, hlavou mi prosvištěla jediná myšlenka, která najednou působila naprosto samozřejmě. Julčin manžel! 
Zbytek dopoledne utekl rychle a já ho strávila duchem nepřítomná. Nevěděla jsem jestli už blázním a vidím duchy tam, kde nejsou a nebo jestli se tenhle víkend opravdu stalo něco zvláštního. 
Pokud ano, co se ode mě čekalo? Měla jsem prostě jít a ty dveře otevřít? 
Cesta z Březovky do Klášterce byla z kopce, takže i když s sebou děti vláčely nesmyslně těžké batohy, uběhla rychle. Mši jsme stihli tak akorát. Na jejím konci, kdy už jsme se pomalu zvedali k odchodu, abychom stihli autobus, ve mně – toho dne už podruhé – znovu hrklo. 
„… dnes je třicátá druhá neděle v mezidobí… včera jsme slavili slavnost Všech věrných zesnulých…mše v příštím týdnu proběhnou v obvyklém pořadu…“ předčítal kněz lámanou pohraniční češtinou ohlášky na konci mše. 
Tu neděli bylo 3. listopadu - den po dušičkách.




Žádné komentáře:

Okomentovat