21. března 2021

Svíčky a kindr vajíčko - napsal Julie Schillingová

Již od rána bylo cítit ve vzduchu, že tohle bude zajímavý den. Bylo to v lednu na výročí upálení Palacha. A bylo jasné, že já i moji spolužáci to budou chtít oslavit. Byl sice normální školní den, ale to nikomu nevadilo. Nikdy to nevadilo.
Již u druhé hodiny se parta v kuřárně domlouvala, kam by mohli zajít a já jsem tam byl taky. Souhlasil jsem bez váhání, když se mě zeptali, jestli se k nim přidám. Zbytek hodin nudných předmětů unikl jako nic a my se chystali v lobby školy, kdo tedy jde a kdo ne. 
Nakonec nás šlo šest.
Řekli jsme si, že se v hospodě setkáme později odpoledne, aby se všichni mohli jít najíst. Anebo pokud bydlí v Plzni, mohli odložit batoh a převléct se. 
Byl krásný den a ještě krásnější večer. Počasí bylo tak akorát, že se mohlo jít venku jen v mikině, i když byl leden.
Už se setmělo, když jsme se potkali před hospodou. Ti, co tam byli dřív, našli místo, kam se všichni vejdeme, a jen čekali na zbytek. 
Pilo se a veselilo celý zbytek večera. A mnoho z nás toho velmi upilo. 
Někteří už odešli, aby stihli vlak. Ale já nebyl jeden z nich. Byla sranda a pocit blaženosti, když si můžeš povídat a vtipkovat s přáteli, je krásný pocit. 
Asi tak hodinu před půlnocí Míra připomněl, že je vlastně výročí, a my vlastně nic neudělali, a tak jsme začali přemýšlet. Opilá skupinka mladých lidí přemýšlí, co udělat na výročí Palacha. 
Napadlo nás zapálit svíčku, ale nikdo ji neměl. O zapalovač by nebyla nouze, a tak jsem přišel s nápadem:
„Hej, kousek odtud jsou Vietnamci, ne? Tak tam můžu koupit svíčky. Tam mají přece všechno.“
Ostatní se mnou souhlasili, a tak jsem vyrazil sám přes dvě ulice do krámku. 
Cítil jsem ze sebe alkohol, ale nebylo to na mě vidět a za to jsem byl rád. Když jsem se tam dostal, tak jsem začal hledat. Měli tam balení třiceti svíček a v mojí hlavě to znělo jako skvělý nápad. 
Čím víc svíček, tím lépe, ne? Ani nevím proč mě to napadlo. 
U pokladny jsem ještě koupil kinder vajíčko, myslel jsem si, že udělám někomu radost.
Tak jsem vyrazil zpátky do hospody s tímto neobvyklým nákupem a nic se mi po cestě nestalo. Nikdo po mě ani tak nekoukal. Že by to nebylo tak překvapující? Obvyklá věc, co jde vidět v nočních plzeňských ulicích.
Když sem se konečně vrátil, tak jsme vyrazili na náměstí. U andělíčka jsme začali zapalovat třicet svíček. Trvalo nám to déle, než by mělo. Protože jako jediný jsem měl malé ruce na to, aby prošly mřížemi. Trochu jsem si kvůli tomu i spálil prst.
Vrátili jsem se zpátky do hospody a pokračovali v oslavě. S vědomím, že jsme opravdu oslavili výročí, jak jsme si řekli.

Žádné komentáře:

Okomentovat