14. listopadu 2018

O naději - napsal Bořivoj Beránek

Vyrazila opět sama. Pokolikáté už... Seděla u okénka a snažila se číst. Ale moc jí to nešlo, nedokázala se soustředit. A tak alespoň sledovala okolní krajinu. Ale bylo to ještě horší, hlavou se jí honila jedna myšlenka za druhou.
,,Včera mě ten psycholog pěkně rozebral," pomyslela si. ,,Probrečela jsem polovinu sezení. To už se nesmí opakovat, bylo to trapné. Ale na druhou stranu, trochu to pomohlo. Možná i to je účel těch návštěv.“
Přemýšlela o tom, jestli má smysl pokračovat nebo to ukončit. Navštívila ho už pošesté a že by to bylo lepší jí nepřipadalo. Pořád se cítila hrozně sama. V pětatřiceti bez přítele a bez rodiny.
Přitom jí od dětství tak moc toužila mít. Před třemi lety to vypadalo nadějně. Měla partnera, se kterým si rodinu přála. Když už to vypadalo na svatbu a že se její sen uskuteční, přišel jednoho dne s tím, že čeká dítě s jinou. Myslela si, že je to hloupý žert. Ale nebyl, jak se brzy ukázalo. Rozchod nesla těžce a možná ještě hůř tu formu, jak k němu došlo. Ale snažila se žít dál, jak nejlépe uměla. O chlapech nechtěla ani slyšet.
Za rok se seznámila s klukem, který jí byl sympatický. Začali se scházet. Ale vyklubal se z něho pěkný idiot. Když se z toho omylu oklepala, potkala opravdového sympaťáka. Lehce prošedivělý čtyřicátník, který vypadal, že už ví, co od života chce. Měl charisma a cítila v něm oporu. Brzy zjistila, že ho opravdu miluje. A všechno nasvědčovalo tomu, že i on ji. Na žádnou z jejich schůzek nepřišel jen tak. Vždycky jí něčím překvapil, třeba jen maličkostí, a ona se s ním cítila opravdu šťastná. Jen jednu drobnost jí neřekl. Dozvěděla se to až po roce a půl, náhodou, když se mu po krásném milování v jeho náručí s důvěrou svěřila, že touží mít rodinu. Řekl, že s ním to nepůjde, že je ženatý a už jednu rodinu má. Tehdy se viděli naposledy.
Nikdy v životě se necítila tak špatně, jako těch pár měsíců potom. Měsíců, kdy odešel z jejího života nejen on, ale také její maminka. Zemřela náhle po krátké nemoci, přesně půl roku po otci. Zůstala sama. A taky se tak cítila. Neuvěřitelně osaměle. Ve svém bytě, v práci, dokonce i mezi přáteli. Po týdnech hrozného trápení se rozhodla navštívit psychologa.
Ten jí poradil vyrazit do přírody. A tak jela. Vystoupila v Rokytnici, Krkonoše milovala. Od malička tam jezdila s rodiči na lyže a v létě na procházky.
Vydala se známou cestou na Dvoračky. Když tam došla, cítila se vyčerpaná. Bohužel nejen fyzicky. Cestou potkávala mnoho šťastných párů v objetí, mladých lidí s dětmi a občas i s babičkami a dědečky. Vyrazily celé rodiny. Každé takové setkání jí bodalo u srdce. Pochybovala o tom, jestli se někdy něčeho takového dočká. Nebo spíš nevěřila, že by se dočkat mohla. Cítila obrovskou lítost. A když nešel nikdo kolem, plakala. Výlet do přírody nepomohl.
Na Dvoračkách se rozhlédla z hor do údolí. Nikdy jí ten výhled nepřipadal depresivní. Tentokrát ano. Umocňoval její samotu. Večer vypila půl lahve vína u stolku, kde seděla jen ona. Druhý den se vydala zpátky. Před odchodem se ještě rozhlédla a cítila to samé co včera. Rychle myšlenky zaplašila a vydala se do údolí na autobus do Prahy. Slíbila si, že sem už se nikdy nevrátí.
Ten slib porušila. Dvacátého sedmého srpna, přesně rok od poslední návštěvy, se znovu rozhlédla z Dvoraček směrem dolů do údolí. Nebyla tam sama. Vedle ní stál její muž a zbrusu nový kočárek. V něm dvouměsíční chlapeček. S láskou se k němu naklonila a potom políbila manžela. Ten pohled dolů do údolí jí nikdy před tím nepřipadal tak krásný.

Žádné komentáře:

Okomentovat