29. května 2020

Za kvalitu se platí! - napsal Vlad

Sobota. Pátého března 2011. Konečně jsem se po roce rozhoupal ke koupi nové hračičky na svoji zrcadlovku. Jsem sice rozhazovačný, ale ne zas tak moc, takže automaticky jdu na obchody v američce, kde jsou tyhle volovinky v zásadě za polovic ceny. A hurá, za pět minut mám objednanou krásnou panoramatickou hlavu za krásných 199 baků. k tomu 39 za shipping přes usps.
Super, už se moc těším na ty panoramata – jak by řekl klasik Homolka.
Patnáctého března – je to již 10 dní - zásilka ještě nedorazila - říkám si, že jsem prostě nedočkavej a že to brzy přijde, i když přes DHL je to tu obvykle do týdne…?

Neděle dvacátého března – stále nemám zásilku, jsem lehce nervózní a tak píšu prodejci do američky, jak to s tím vypadá a doufám, že amíci nejsou zloději. Amík promptně v pondělí ráno odpovídá, že zásilka již sedmnáctého dorazila do ČR a posílá mi trackovací informace a radí: check your local post office. Čekám.
Dvaadvacátého – zadávám kód zásilky na web české pošty – zásilka nenalezena. Inu to se stane.
Pětadvacátého – zadávám kód zásilky na web české pošty – zásilka nenalezena. Co?
Šestadvacátého – zásilka nenalezena. Kurva co?
Osmadvacátého – dtto. Nejsem prudič, ale zavolám na infolinku a zeptám se slušně, co dělám blbě. Volám. Dozvídám se, že vše dělám správně. Dostávám telefonní číslo přímo na sběrnou poštu 120, kde zásilka – prý – je.
Hned to zkouším a volám na to číslo (257 019 301) tů, tů, tů… jelikož mám sdělovací průmku, pamatuju si, že to znamená obsazeno, neva, zkusím později. tů, tů, tů
Devětadvacátého: tů, tů, tů, pak - tů, tů, tů, pak - tů, tů, tů, pak - tů, tů, tů, pak - tů, tů, tů
Třicátého tů, tů, tů
Jednatřicátého tů, tů, tů, furt, pořád…, pořád. Panebože. Jako slušňák si říkám – to si ze mě snad dělají prdel.
Prvního dubna – apríl – volám na infolinku, tam mi slečna ochotně dala číslo na poštu – 257 019 301 – co?? Apríl??? To číslo milá slečno už mám, ale fakt jsem tam volal 60x a nic. Slečna – no, to já vím, že se tam nedá dovolat. Tak vám dám email – víc vám pomoci neumím. Asi fakt Apríl…
Druhého – posílám mail – slušný, ale naléhavý. Fakt už tu kravinku na foťák chci. Pak zase cvičně zkouším na trackovacím web u zadat číslo zásilky – a, a , a super. Zásilka nalezena. Zahájeho a přerušeno celní řízení a adresát vyzván k součinnosti? Co? Jaký celní řízení? Koukám na web – achjo, ta naše vláda nás zase chce více obírat. Vše co je nad 22 Euro se clí. Ok, takže ten můj super „dýl“ z američky nebude zase tak super. Ale neva, těším se. Počkat – jak vyzván k součinnosti? – mě nikdo nevyzval k součinnosti… Třetího – čekám, čtvrtého, čekám, pátého… hurá máme s mým balíkem výročí objednání – hurá??? asi ne - čekám, šestého, čekám… Sedmého – už mě to nedá a volám na infolinku, dostávám opět číslo na poštu tů tů tů.
Osmého – už od rána jsem nasranej. Jak si vzpomenu na balík, snad už se ani netěším. Jak jsem zpruzenej, rozhoduji se zavolat na infolinku a chci oddělení stížností. Paní si ochotně vyslechne problém a nabízí mi řešení, že si mohu zavolat na poštu - ano na linku tů tů tů. Nechci. Chci aby to vyřešila. Po čtvrthodině přesvědčování paní připouští, že to, „že jste mi ten balík ještě nedodali není kurva moje vina – očekávám řešení.“ Paní prý na linku tů tů tů zavolá sama. Super. čekám.
Za tři dny – aleluja – volají mi z linky tů tů tů. Sami. Vopravdu. Nevěřím a roztřeseným hlasem opatrně komunikuji a poslouchám, abych si je nevyděsil a aby mi nezavěsili, protože zpátky bych se už nedovolal – tů tů tů. Paní mi vysvětluje, že četla mail a proto, že reaguje a že není problém, jen že jim pošlu na jejich formuláři nějakou plnou moc a ještě nějaký věci a začíná mi diktovat, kde že se co dá najít. Jedu autem, nemohu si psát. Říkám – prosím můžete mi to hodit zpátky do mailu. NE!!! – zní přívětivá odpověď. Prosím? NE – my nic mailem neposíláme. Pokud, tak vám to pošlu poštou. Ale milá paní, říkala jste (a to je pravda, to říkala…), že jste mi kvůli této zásilce poštou posílala výzvu a že nedošla. ANO, ale pošleme to znovu jedině poštou. Nemám sílu, souhlasím. Čtyři dny se nic neděje.
Patnáctého jsem u konce sil. Volám na infolinku a snažím se jakkoli se dopátrat mého balíku. Nejde to. „pošlete si mail“ zní super rada, zejména když vím, jak pošta „umí“ komunikovat mailem. Nic jiného mi nezbývá – posílám opět mail. Už ne tak slušný, ale pořád naléhavý.
Konec. Balím to, už nemám sílu. Večer se schoulím pod deku a koukám na web, kde by se v Čechách dala koupit panoramatická hlava. Pondělí 18. Den D. Dopoledne zvoní telefon. Paní z tůtůtů linky. Že zase četla můj mail a že chce plnou moc a blablabla. „A pane, nechcete si pro to přijet sám? Měl byste to rozhodně lehčí.“ Má pravdu, měl jsem si koupit letenku do Bostonu, měl bych to dříve a s menšíma nervama.
Inu, ruším pracovní schůzku a jedu na poštu 120. Den D – 13:00. Přijíždím k poště – ještě že jsem motorkář, protože jinak bych nezaparkoval ani omylem. Aha, je mi prd platný, že jsem motorkář – všude je zákaz zastavení – super! Nechávám to na chodníku v parku a říkám si: Neva, za chvíli jsem zpátky…
Vcházím do chrámu Pošty Boží v Praze Košíři.
Navigace jasná – balíky třetí patro. Supr, držím se šipek. Vlezu do čekárny. „Vyčkejte, až se rozsvítí, VSTUPTE“. 10 minut a najednou VSTUPTE. Uff, vstupuji.
Dobrý den, já bych zde měl mít balíček. OK a máte průvodku? Ehm, prosím? No, my jsme celnice – už jste byl na poště? Aaasi ještě ne; poradíte mi? Ano, doleva a rovně. Omlouvám se, děkuji.
Doleva a rovně.
Pošta. 14 lidí v jedné frontě. Co se dá dělat. 25 minut.
Dobrý den, já bych zde měl mít balíček. „Číslo?“ Omlouvám se, ale to již nevím, protože jsem vyjel narychlo, ale před hodinkou jste mi volali a máte tu ode mě maily, takže bychom to, počítám, mohli najít podle jména ne? Maily????? „OBČANKU“ sdělila mi ta dobrá duše. Ano prosím – cítím se jak žáček druhé třídy.
Hledání emailu – 5 minut. Hledání mé složky – zatím – 15 minut. „Marunooooo“ pán tu má prý balík, ale já to tady nemůžu nikde najít. Společné hledání Maruny, Boženy a Ireny – 20 minut. Jsou věci, co si za peníze nekoupíte, na všechno ostatní je tu MasterCard… A Boženo, fakt je to složka 1017, nemůže to být 1018?? NEEE. I když počkej… joooo je to vono.
„Tak pane. Tohle si vezměte a na celnici – rovně a doprava.“
Rovně a doprava.
5 lidí v čekárně. Čtyřikrát se rozsvítilo, VSTUPTE, ale nebylo to pro mě. Za 20 minut jsem tam byl jako na koni. Pán clíííí. 15 minut. „Tak a teď si běžte zpět na poštu, ale pak se vraťte – už bez čekání. No to je dost, jdu si pro balík. Doleva a rovně.
Ani hovno. Od balíků mě vykopli zpět do fronty. 10 minut. „Dobrý den, z celnice mě poslali zase sem.“ Paní ochotně – „ano, dostanu 854 korun clo“- solím. A teď zpět na celnici.
Rovně a doprava.
Na celnici krásných 5 minut, aby si ofotili doklad, že jsem zaplatil. „A teď zase zpět na poštu“… „Už pro balík?:)“ ptám se žertem… NE, zase na přepážku, uzemní mě celník a já už ani nevím jak se jmenuju.
Doleva a rovně.
„Dobrý den, nevím proč, ale opět mě poslali sem – jsem tu myslím v té frontě dnes už potřetí – nemůžeme si tykat?“, myslím si. „Dobrý den, dostanu 96 Korun“ vyhrkne na mě Božena. Nic neřeším a tasím kilo a odevzdaně daruji. Pak se ve mně přecejen vzchopí zbytky lidské důstojnosti a špitnu – „a mohu se zeptat, za co je těch 96 káčé?“. „To je poplatek za celní služby“. Lidé ve frontě se už hlasitě smějí.. . slabší nátury pláčou. Pán, co je za mnou ve frontě jen prohodí – „to je za to, že jste se tu mohl tak hezky dát půlmarathon“. Paní z pošty dodává důležitou informaci: klidně se podívejte na web, tam je to zdůvodněno… Jdu k přepážce s výdejem balíků. Dva pánové tam již stojí – mají v očích stejný výraz jako já – utahané zvíře jdoucí na porážku. Rezignace – totální rezignace. Ač mi to není vlastní, dávám se s nimi do hovoru – inu takový koncentrák vám změní i povahu. Pán vlevo tam čeká na obálku půl hodiny, pán vpravo 15 minut. Proč? Česká pošta má totiž skvělý systém: dvě hodiny běháte z místa na místo, ale balík začnou hledat až když tento maraton dokončíte, nikoli dříve, nikoli v momentě, kdy jste přišli na pobočku a oni už zcela jistě ví, že si pro balík jdete. NE, to je prostě nenapadlo. Prostě balík se začíná hledat, až když se totálně zmlácený postavíte na značku s tím správným lístečkem.
Čtvrthodinu nikdo na přepážku nepřijde, ačkoliv vidíme ve skladu sedět asi čtrnáct lidí. Je mi to jedno. Už je mi to jedno. Jak by řekl klasik Šimek a Grossmann – pak už jsem padal schválně . Mám štěstí. Moji zásilku našli asi za 5 minut (po těch patnácti ztracených minutách). Jsou skoro 4 odpoledne. Odcházím s balíkem, který budu dosmrti nenávidět. Pán vedle jen prohodí: Tak Šťastné a Veselé."
Přijdu do firmy a už nemám sílu nic udělat. Kouknu tedy z hecu na web České Pošty, abych se dozvěděl, co že je ten tajemný poplatek a tam se nalézám prohlášení mluvčí České Pošty o poplatcích týkajících se balíků. Hlavní titulek zní: „Za kvalitu se platí.“ Nemohl jsem se dočíst nic výstižnějšího!
Jdu zvracet.

Žádné komentáře:

Okomentovat