30. května 2020

Vítám tě! – napsala Michaela Sedláčková

Leží mi skoro bezvládně v náručí, ale v malinké ručičce už má stisk. Na hlavičce se mu kroutí pár tmavých vlásků, jinak je dočista plešatý.
Vypadáš jako stažený králíček, kůžičku po těle máš ještě vytahanou. To určitě proto, aby do ní mohl dorůst pořádný chlapák. Ach bože, ale jak krásně to stvořeníčko voní. Tak čistě. Září z něho něco čistého, ještě nezkaženého.
Tak tohle je Jáchym, vážení. Můj synovec. Má teprve pár dní a už teď je celý „švára“, jen nosánek má po mé sestře. Jaký asi bude?
Zatím se tváří jako hodný kliďas. Moc toho neřekne. Brečí, jen když má hlad, to sedí spíše na jeho tatínka. Ale jestli bude po ségře, namluví toho za dva lidské životy. Obléká se většinou do něčeho plyšového nebo „zvířátkového“ a v botníku má víc párů bot než já. A to jsem ženská.
Vlastně jsi ještě ani neměl být na světě. Uvítat jsme tě měli až za měsíc. Doktory jsi neposlouchal, zkrátka sis to zařídil podle sebe a přišel mezi nás tehdy, kdy jsi uznal sám za vhodné. Prostě jasný anarchista! Určitě už ses nemohl dočkat rodičů a chtěl jsi cítit jarní sluníčko. Jedno vím jistě, jsi velký bojovník a ve svém malinkém tělíčku ukrýváš ukrutnou sílu nového života.
Kouká na mě zatím modře zakalenýma očima. Zajímalo by mě, co vidí on…

Žádné komentáře:

Okomentovat