11. listopadu 2018

Jako zamlada - napsala Hana Kavalová

Unaveně jsem si sedla na sedačku a z kabelky vytáhla dopis, který jsem našla ve schránce.
„Ahoj holky a kluci,“ četla jsem, „náš třídní sraz se bude konat jako obvykle na stejném místě ve stejném čase. A protože je doba masopustu, volím tematický maškarní oděv. Převlečte se za to, co vás vystihuje, ať se poznáme.“
V první chvíli jsem vůbec netušila, co na sebe.

Další den jsem jela obvyklou cestou z práce autobusem a dívala se kolem sebe. Na křižovatce vedle nás na červenou zastavila firemní dodávka s nápisem ´Velkoobchod s jednorázovými obaly´. OBALY. No to je nápad. Na sraz se prostě zabalíme, obalíme… jak je komu libo.
Domů jsem dorazila úplně nadšená. Z chodby jsem přímo v kozačkách letěla k počítači a sdílela svůj nápad s ostatními.
Den D nadešel. Vlastně den S. S jako sraz.
Pomalu jsem se začala balit. Doslova a do písmene. Rudé červené šaty. Zabalit do bublinkové folie. Nalepit nápisy. A vyjít pravou…
Vešla jsem do salónku místní restaurace.
Nikdo se nezměnil. Jedlík Mirek se převlékl za kuchaře. I bez korunky na hlavě bych poznala naší třídní šťabajznu Vilmu.
S naprosto šíleným průhledným gumovým obalem s malou čepičkou na hlavě, průřezem pro oči a ústa ke mně přiskákal nádherný chlap. Na černém triku jsem četla Durex a se slzami od smíchu radostně objala našeho místního playboye Jirku.
„Bože, Jirko, jak to vypadáš?“
„To víš, doba je zlá, bez čepičky už ani ťuk,“ tulil se ke mně Jiří a laškovně na mě mrkal svýma neodolatelnýma hnědýma očima.
Vysokoškolačka Martina v taláru zrovna distingovaně poučovala třídního klauna Jarka, ať se konečně začne chovat jako dospělý.
„Tak se ukaž!“ pokřikovali na mě a já se rázem cítila zpátky, tam ve třetí lavici u okna. I přes únorový mráz jsem ucítila tu známou vůni jara, kterou jsem vždy tak citlivě vdechovala z otevřených oken třídy.
Ti mí nádherní parťáci z dob dětství a mládí mě prostě odhalili na první dobrou. Věděli moc dobře, že si nikdy nenechám vzít lásku a přitom se chci ochránit od bolestí. A já tedy obalila své srdce krásně bublinkovou folií.
Srdce v ní je volné a pluje si lehounce ve svém prostoru. Může svobodně dolů i nahoru, všude, kde se mu líbí.
Bublinky jsem polepila z obou stran nápisy „křehké“ a „neklopit“. Místo opasku jsem měla řetízek, který se skládal ze všech písmenek abecedy. Tvořit z písmenek slova a ze slov příběhy, to mě vždycky bavilo.
„No jo, náš třídní pisálek a snílek,“ vítali mě mezi sebou.
Místa u stolu se zaplnila a my začali vyprávět. Jak se kdo má, co kdo dělá a kdy se zase potkáme. Vypadali jsme šťastně a spokojeně.
Vilma líčila, jak se vrátila z Dubaje, Mirek rozdával vizitky své nově otevřené restaurace, Martina všem nabídla vynikající pojistné podmínky z pozice manažerky místní pojišťovny. Tančili jsme a bavili se dlouho do noci.
„Kde je Jirka?“ začali jsme se shánět po našem třídním krasavci. Kluci šli zkontrolovat záchodky, my holky běhaly kolem restaurace. Po Jirkovi jako by se slehla zem. Byl čas vrátit se domů.
Ráno mě probudilo pípnutí esemesky. Psala Vilma.
„Na příští sraz nepřijdu. V Dubaji jsem byla tajně s Jirkou. Před chvíli mi volal. Testy na AIDS vyšly pozitivně.“

Žádné komentáře:

Okomentovat