11. listopadu 2018

Moje cesta do Ráje - napsala Anna Jedelská

Je tomu již nějaký čas, kdy jsem se rozhodla jít do Ráje.
Pěšky z Brna do Českého ráje.
Příběh začal roku 2008, když jsem se seznámila s pár zajímavými lidmi přes internet. Mám však raději živá setkání, tedy při první možnosti jsem jela. Setkání probíhalo ve sportovním areálu v Českém ráji. Tehdy jsem během jednoho týdne poznala spoustu zajímavých lidí, každý se dle možností podílel na tvorbě programu. Probíhaly tu besedy, hry, malování, poznávací vycházky, stavěli jsme a procházeli labyrinty.

Završení – společně jsme nachystali velký oheň a v doprovodu bubnů a za podpory přátel jsem poprvé přešla žhavé uhlíky.
Potkali jsme se ještě několikrát, měla jsem to místo ráda.
Začátkem roku 2010 jsem dostala opět pozvánku. „Hm“, říkala jsem si,“tentokrát asi ne. Je to daleko a ani se mi moc nechce.
...a v tom přišla myšlenka: „Půjdu tam pěšky“ Rozesmálo mě to. Podotýkám, byla jsem zrovna na psychiatrii, na noční směně. Po chvíli jsem si řekla „a co kdyby?“ a šla jsem se podívat do kalendáře, kdy to tedy vlastně je. A ejhle, měla jsem týden před termínem v plánu dovolenou. „Aha, to je náhoda“...a tak se tato ulítlá myšlenka začala postupně rozpínat a zhmotňovat. Pomalu jsem se připravovala. Vždy jsem ráda chodila, ale ne s velkou zátěží, tedy pokud mám jít, musí to být nalehko. Spacák mám dobrý, stan rozhodně ne, to je tíha. Koupila jsem si dobré trekové boty a lehounké termoprádlo.
Toto vše jsem řešila zatím sama. Trošku jsem se bála reakce okolí. Jen jedné kamarádce – kolegyni Zdeničce jsem se časem svěřila.
Chvíli na mě koukala a řekla: „Vrať klíče“ (rozdíl mezi personálem a pacienty na psychiatrii – jsou klíče :-)) Neodradila mě.
Na internetu jsem si našla možnou cestu přes Vysočinu, Východní a Střední Čechy, cca 300km.
Šla jsem si koupit mapu, ale zjistila jsem, že bych jich potřebovala asi 10, protože se navzájem překrývaly...tedy zatím nic.
V den D jsem obula výborné nové boty, oblékla sportovní kalhoty, lehounká trika a větrovku, vzala jsem batoh se spacákem a náhradním prádlem, malou svačinu a láhev vody, do kapsy starou mapu Brno-západ a...šla.
Byla to cesta plná dobrodružství, poznatků a setkání. Nikdy jsem nevěděla přesně kudy půjdu, kam dojdu, kde budu spát. Cesta se otvírala postupně sama. Zhruba jsem dodržovala směr, turistické značky jsem střídala s cyklostezkami, jen nezbytně jsem použila silnice.
Nakonec jsem vždy spala pod střechou, vždy jsem měla jídlo a pití, když jsem potřebovala.
I mapa či směrovka se ve správný okamžik objevila.
Každý úsek cesty jsem si svým způsobem užila.
Do Českého ráje jsem nedošla.
Ráj jsem však viděla všude kolem a poznala nejdůležitější – vše si neseme v sobě.
Došla jsem do Chlumce nad Cidlinou a zbytek cesty dojela, abych se stihla pozdravit s přáteli.

Jaroslav Heřmánek




























Nebo takhle?

Moje cesta do Ráje.
Anna Jedelská

Je tomu již nějaký čas, kdy jsem se rozhodla jít do Ráje.
Pěšky z Brna do Českého ráje. Ta myšlenka mě napadla na psychiatrii, na noční směně. „Vrať klíče,“ řekla mi kolegyně Zdenička, které jsem se svěřila. (Rozdíl mezi personálem a pacienty na psychiatrii – jsou právě klíče.)
Neodradila mě. Na internetu jsem si našla trasu přes Vysočinu, Východní a Střední Čechy – bylo to zhruba 300 km. Koupila jsem si nové trekové boty, sportovní kalhoty, lehounká trika a větrovku
V den D jsem vzala batoh se spacákem a náhradním prádlem, malou svačinu a láhev vody, do kapsy starou mapu Brno-západ a šla.
Nikdy jsem nevěděla přesně, kudy půjdu, kam dojdu a kde budu nocovat. Cesta se otvírala postupně sama. Zhruba jsem dodržovala směr, turistické značky jsem střídala s cyklostezkami, jen nezbytně jsem chodila po silnicích.
Nakonec jsem vždy spala pod střechou. Vždy jsem měla jídlo a pití, když jsem potřebovala.
I mapa či směrovka se ve správný okamžik objevily. Každý úsek cesty jsem si užila. Ale do České ráje jsem nedošla. Nesnesitelně mě tlačily ty nové boty.
Ráj jsem však viděla všude kolem a poznala to nejdůležitější – vše si neseme v sobě.

Žádné komentáře:

Okomentovat