„Tak mi něco pověz, děvenko, dlouho jsme se neviděly?“ pobízí mě babička ulamující kousek třené bábovky.
„Co jí mám vyprávět?“ běž mi hlavou. „Že na ni nemám čas, protože si už nějakou dobu hraji na pracanta roku, který odchází později než šéf, ale přes den stihne přečíst na internetu všechny dostupné drby, zahrát si několikrát Solitaire, objednat se na masáž, zamluvit fitko a ještě si nalakovat nehty?“
„Asi dobrý, babi, akorát nemám na nic čas, jsem pořád v práci. Bojím se, abych o ni nepřišla.“ odpovídám stručně.
Ona pokyvuje, nic nevyčítá. Chvíli užasle hltám její nadhled, vzápětí si užívám hru jejích obličejových vrásek, když se směje, chvíli přepočítávám chybějící knoflíky na kostkované šatovce, která pamatuje snad i mé dětství.
„Víš, děvenko, jaký si to uděláš, takový to máš,“ pokračuje. „Čím víc se něčeho bojíš, tím spíš to přijde. Vzpomeň na dědu. Ten měl v hlavě, že jeho tátu ranila mrtvice v sedmasedmdesáti a že to mají v rodě, až ho potkalo to samý.“
„Ale on měl přece infarkt.“
„Mrtvice nebo infarkt, osmasedmdesáti se prostě nedožil. Nechal mě tu samotnou, ale já za ním nespěchám, neboj. Já přežila válku, mě jen tak něco neskolí.“
Slzy se mi derou do očí.
„Podívej se,“ ukazuje na špajz s vyskládanými kompoty. „Tohle všechno jsem si vypěstovala na zahradě – rybíz, maliny, angrešt, jablka, třešně.“
„Nechceš mi říct, že lezeš po stromech, abys to posbírala?“
„Nejsem blázen, vždyť jsem ti říkala, že se za dědou ještě nechystám,“ odlehčuje situaci. „Vždycky dám stovku Jendovi odvedle a on mi to očeše.“
„Tak za stovku bych to teda nedělala,“ vypadne ze mě.
„Děvenko, jemu nejde o peníze, rád mi za pár kaček a dva lahváče vypomůže…“
„Babi, já nechápu, že tě to všechno baví. Vždyť to můžeš normálně koupit v obchodě. A máš to bez práce!“
„Víš, holčičko, zahrada mě drží při životě. Já si nedovedu představit bydlet v Praze v bytě. Můžeš si sice všechno koupit, ale bosa se v rose neproběhneš.“
„Ty pořád běháš bosa v trávě, jako když jsem tu bývala na prázdninách?“ vzpomínám nostalgicky.
„Už neběhám, jen se tak trochu šourám. Ale pořád se šourám ráda. Není potřeba spěchat, ale užívat si každý krok.“
Dopíjím druhou kávu, dojídám třetí kousek bábovky, kochám se pohledem z okna do zahrady a vůbec nikam nespěchám. Čas tu plyne úplně jinak. Zastydím se. V hlavě se mi honí mé věčné výmluvy na zumbu, divadlo, přesčasy, neodkladné kafe s kamarádkou, jimiž jsem častovala tuhle skvělou ženskou, která mě vychovávala, když mí rodiče trávili polovinu roku ve světě na služebních cestách, aniž by řekla, že někam spěchá. Babičky asi nespěchají, ať jim je padesát nebo pětaosmdesát.
Poprvé beru do ruky mobil a vyťukávám šéfovi esemesku: „Zítra bych si potřebovala vzít neplánovaně dovolenou, šlo by to, prosím?“
„Schváleno,“ vrátí se mi do pár minut.
Hurááá.
„Babičko, nemohla bych tady u tebe dneska přespat a zítra ráno se proběhnout bosky po trávě?“
Oči září nám oběma.
JÁ NEMÁM ČAS - původní verze
Květen 2025
„Promiň, já nemám čas. Teď jsem se vrátila z práce a za deset minut jdu s Majdou na zumbu,“ utínám babičku po pár větách.
„Víš… Jani… Stý…“ snaží se pokračovat…
„No co je?“ vyjedu na ni.
„Dlouho jsi tu nebyla, stýská se mi,“ vychrlí ze sebe nejrychleji jak dokáže.
„Nemůžu být všude, babi, mám toho moc.“
Nemám čas – mé věčné zaklínadlo, které čím dál častěji používám i při telefonátech se stárnoucí babičkou. Tou skvělou ženskou, která mě vychovávala, když mí rodiče trávili polovinu roku ve světě na služebních cestách, aniž by kdykoli řekla, že na mě nemá čas.
Přesvědčuji samu sebe, že teď je jiná doba... Navíc nároky na pracovní výkony jsou vyšší. Když se chci zalíbit šéfovi, musím odcházet z práce později než on. Co na tom, že během dne stihnu přečíst na internetu všechny dostupné drby, zahrát si několikrát Solitaire, objednat se na masáž, zamluvit fitko a ještě si nalakovat nehty. Hlavní je mít otevřený šanon a několik oken na ploše. Jakmile se k tomu sem tam přidá i zinscenovaný důležitý hovor, body navíc jsou zaručeny, šéf ochromen.
„Za týden bych se za ní ale opravdu měla stavit, když bude mít ten svátek...,“ plánuji si, zatímco mi pípne zpráva od babiččiny sousedky. „Babičku odvezla sanitka.“
Mám temno před očima. Co se stalo? Jak jako sanitka? Vždyť babi snad neměla nikdy ani chřipku.
„Klid, klid,“ snažím se soustředit, „babička to dá,“ uklidňuji se.
Dala to. Pro mě však byla její dehydratace zdviženým prstem víc než pro ni. Ona totiž za pár dní už zase vkleče na starém kusu molitanu plela své milované záhonky, zatímco ve mně začalo líčit semínko strachu z konečnosti jejího života.
Červenec 2025
„Ahoj babi, rozmysli si, co budeš chtít nakoupit, já ti to odpoledne dovezu.“
„Copak, děvenko, ty budeš mít čas? Vždyť je středa. Nebudeš muset zůstávat dýl v práci? Ani nemáš žádný tenis nebo divadlo?“ ptá se s upřímným zájmem, bez výčitek.
„Ne, babi, nic z toho.“
Za pár hodin sedím naproti babičce v její malé kuchyňce celá nesvá.
„Tak mi něco pověz, děvenko, je v Praze pořád blaze?“ ptá se mě nad šálkem nefalšovaného turka.
„Ne, babi, stojí to za houby.“
„No jo, ve zprávách mluvěj pořád o nějakých mrtvolách, lumpárnách a nemocech dotaženejch z bůhvíjaký Tramtárie. Polabí nezná nikdo, zato všichni touží po Maledivách. Jarka od Machů tam byla loni na svatební cestě.“
Chvíli užasle hltám její nadhled a užívám si hru obličejových vrásek, když se směje, chvíli přepočítávám chybějící knoflíky na kostkované šatovce, která pamatuje snad i mé dětství.
„Jaký si to uděláš, takový to máš,“ pokračuje. „Čím víc se něčeho bojíš, tím spíš to přijde. Vzpomeň na dědu. Ten měl v hlavě, že jeho tátu ranila mrtvice v sedmasedmdesáti a že to mají v rodě, až ho potkalo to samý.“
„Ale on měl přece infarkt.“
„Mrtvice nebo infarkt, osmasedmdesáti se prostě nedožil. Nechal mě tu samotnou, ale já za ním nespěchám, neboj. Já přežila válku, mě jen tak něco neskolí.“
Slzy se mi derou do očí.
„Podívej se,“ ukazuje na špajz s vyskládanými kompoty a sklenicemi nakládané zeleniny. „Tohle všechno jsem si vypěstovala na zahradě – rybíz, maliny, jahody, angrešt, jablka, hrušky, třešně, zeleninu na různé čalamády.“
„Nechceš mi říct, že lezeš po stromech, abys to posbírala?“
„Nejsem blázen, vždyť jsem ti říkala, že se za dědou ještě nechystám,“ odlehčuje situaci. „Vždycky dám stovku Jendovi odvedle a on mi to očeše.“
„Tak za stovku bych to teda nedělala,“ vypadne ze mě.
„Děvenko, jemu nejde o peníze, rád mi za dva lahváče vypomůže…“
„Babi, já nechápu, že tě to všechno baví. Vždyť to můžeš normálně koupit v obchodě. A máš to bez práce!“
„Víš, děvenko, zahrada mě drží při životě. Já si nedovedu představit bydlet v Praze v bytě. Můžeš si sice všechno koupit, ale bosa se v rose neproběhneš.“
„Ty pořád běháš bosa v trávě, jako když jsem tu bývala na prázdninách?“ vzpomínám nostalgicky.
„Už neběhám, jen se tak trochu šourám. Ale pořád se šourám ráda. Není potřeba spěchat, ale užívat si každý krok.“
Dopíjím druhou kávu, dojídám kakaové věnečky a ani jednou se přitom nepodívám na hodinky. Kochám se pohledem z okna do zahrady a vůbec nikam nespěchám. Poprvé beru do ruky mobil a vyťukávám: „Zítra bych si potřebovala vzít neplánovaně dovolenou, šlo by to, prosím?“
„Schváleno,“ vrátí se mi do pár minut.
Hurááá.
„Babičko, nemohla bych tady u tebe dneska přespat a zítra ráno se proběhnout bosky po trávě?“
Téma: transformace
„Ahoj babi, rozmysli si, co budeš chtít nakoupit, já ti to odpoledne dovezu.“
„Copak, děvenko, ty budeš mít čas? Vždyť je středa. Nebudeš muset zůstávat dýl v práci? Ani nemáš žádný tenis nebo divadlo?“ ptá se s upřímným zájmem, bez výčitek.
„Ne, babi, nic z toho.“
Za pár hodin sedím naproti babičce v její malé kuchyňce celá nesvá.
„Tak mi něco pověz, děvenko, je v Praze pořád blaze?“ ptá se mě nad šálkem nefalšovaného turka.
„Ne, babi, stojí to za houby.“
„No jo, ve zprávách mluvěj pořád o nějakých mrtvolách, lumpárnách a nemocech dotaženejch z bůhvíjaký Tramtárie. Polabí nezná nikdo, zato všichni touží po Maledivách. Jarka od Machů tam byla loni na svatební cestě.“
Chvíli užasle hltám její nadhled a užívám si hru obličejových vrásek, když se směje, chvíli přepočítávám chybějící knoflíky na kostkované šatovce, která pamatuje snad i mé dětství.
„Jaký si to uděláš, takový to máš,“ pokračuje. „Čím víc se něčeho bojíš, tím spíš to přijde. Vzpomeň na dědu. Ten měl v hlavě, že jeho tátu ranila mrtvice v sedmasedmdesáti a že to mají v rodě, až ho potkalo to samý.“
„Ale on měl přece infarkt.“
„Mrtvice nebo infarkt, osmasedmdesáti se prostě nedožil. Nechal mě tu samotnou, ale já za ním nespěchám, neboj. Já přežila válku, mě jen tak něco neskolí.“
Slzy se mi derou do očí.
„Podívej se,“ ukazuje na špajz s vyskládanými kompoty a sklenicemi nakládané zeleniny. „Tohle všechno jsem si vypěstovala na zahradě – rybíz, maliny, jahody, angrešt, jablka, hrušky, třešně, zeleninu na různé čalamády.“
„Nechceš mi říct, že lezeš po stromech, abys to posbírala?“
„Nejsem blázen, vždyť jsem ti říkala, že se za dědou ještě nechystám,“ odlehčuje situaci. „Vždycky dám stovku Jendovi odvedle a on mi to očeše.“
„Tak za stovku bych to teda nedělala,“ vypadne ze mě.
„Děvenko, jemu nejde o peníze, rád mi za dva lahváče vypomůže…“
„Babi, já nechápu, že tě to všechno baví. Vždyť to můžeš normálně koupit v obchodě. A máš to bez práce!“
„Víš, děvenko, zahrada mě drží při životě. Já si nedovedu představit bydlet v Praze v bytě. Můžeš si sice všechno koupit, ale bosa se v rose neproběhneš.“
„Ty pořád běháš bosa v trávě, jako když jsem tu bývala na prázdninách?“ vzpomínám nostalgicky.
„Už neběhám, jen se tak trochu šourám. Ale pořád se šourám ráda. Není potřeba spěchat, ale užívat si každý krok.“
Dopíjím druhou kávu, dojídám kakaové věnečky a ani jednou se přitom nepodívám na hodinky. Kochám se pohledem z okna do zahrady a vůbec nikam nespěchám. Poprvé beru do ruky mobil a vyťukávám: „Zítra bych si potřebovala vzít neplánovaně dovolenou, šlo by to, prosím?“
„Schváleno,“ vrátí se mi do pár minut.
Hurááá.
„Babičko, nemohla bych tady u tebe dneska přespat a zítra ráno se proběhnout bosky po trávě?“
Téma: transformace
