Na zámku Loučeň se zrodil mimořádný literární projekt. Spisovatelka, novinářka a lektorka tvůrčího psaní Dana Emingerová tu společně se svými žáky vytvořila knihu Tajemství Zámku Loučeň – soubor historických povídek propojených současným příběhem s téměř detektivní zápletkou.
Díky zámeckým literárním dílnám ožily osudy pěti generací české větve šlechtického rodu Thurn-Taxisů i jejich poddaných. Knihu pokřtili Ondřej Neff a Milan Šteindler, kteří se zámecké výuky jako lektoři také zúčastnili. Více zde. Výpravná publikace s historickými snímky a krásnými fotografiemi Petra Jana Juračky přináší jedinečný pohled na šlechtický svět i mnoho míst, kde unikátní dílo vznikalo.Rozhovor Evy Popílkové s Danou Emingerovou vyšel na webu Tojesenzace.cz.
Jak se zrodil nápad napsat knihu právě o zámku Loučeň?
Může za to návštěva v Krucemburku a časopis Mladý svět. Před pěti lety jsem v rámci malého regionálního filmového festivalu dostala pozvání do Gočárovy krucemburské vily, v níž žije majitelka Loučeně se svou rodinou. Když jsme se představily, Kateřina Šrámková nadšeně vykřikla: „Emingerová, Mladý svět!“ Za chvíli už mi ukazovala zvláštní vydání časopisu, ve kterém jsem v dobách jeho největší popularity pracovala. Jenže já jsem vůbec nechápala, jak mohu držet v ruce číslo z roku 2016, když Mlaďák brzy po revoluci – po 46 letech existence – skončil. Ukázalo se, že Kateřina bývala v 80. letech fanynkou tohoto kdysi dost oblíbeného týdeníku. Proto si k desátému výročí probuzení zámku Loučeň nechala vytisknout speciální číslo, plné legendárních rubrik z MS jako poradna Sally či Tržiště senzací, které vyprávěly o dění na Loučeni.
Kateřina Šrámková vaše osudové setkání popisuje podobně: „Na Mladém světě jsem vyrostla. Když jsem se v roce 2019 seznámila s jeho bývalou reportérkou Danou Emingerovou, která dnes učí tvůrčí psaní, byla jsem tak nadšená, že jsem se přihlásila na její víkendový kurz Psaní podle Lustiga. Tam jsem viděla, co Dana se svými žáky dokáže, a nalákala jsem ji k nám psát příběhy z Loučeně.“ Jaká je s paní Šrámkovou spolupráce?
Kateřina je obrovskou hybnou silou, která s neuvěřitelnou energií dokáže dotáhnout snad jakýkoli projekt, pro který se rozhodne. Patří jí veliké poděkování za to, že nejen mně, ale všem těm kdysi neznámým absolventům kurzů tvůrčího psaní, dala důvěru a prostor. Otevřela brány svého zámku začínajícím autorům, z nichž mnozí dnes už vydávají vlastní knihy.
„Kdysi byla zámkem spisovatelů Dobříš. Dnes je to Loučeň,“ řekl během křtu režisér a herec Milan Šteindler. Další kmotr knihy, spisovatel Ondřej Neff se nechal slyšet, že „loučeňský zámek je inspirativní jako kráva“. Co nejvíc inspirovalo vás?
Zvláštní genius loci. Loučeň má v sobě cosi snového… Leží nad Nymburským Polabím na okraji Svatojiřského lesa. Je to tajuplný kraj zázraků, opředený starobylými legendami, keltskou mystikou a mariánským kultem. Tam se to píše!
Kniha unáší čtenáře do zámeckých komnat současných i historických, zavádí je ke skutečným událostem a postavám, ale zároveň do říše fantazie. Jak jste skloubili historické prameny a fikci?
Detaily historek o Thurn-Taxisech jsou samozřejmě vymyšlené, ale fantazie autorů se drží toho, co se opravdu stalo. Velmi poctivě jsme studovali, co se o lidech a událostech ze zámku a podzámčí v archivech dochovalo a vdechli jsme historickým i literárním postavám život, emoce, touhy… A možná jsme si do nich projektovali sami sebe. Možná v nich jsou i naše vlastní tajemství… Tak už to spisovatelé mívají. Žili jsme s Thurn-Taxisy a se zámkem téměř pět let, nechali jsme na Loučeni kus práce a kus srdce. Nedávno mě rozesmála jedna z účastnic projektu, která si po křtu pochvalovala: „Vždycky jednou do roka na Daniných kurzech vznikne KNIHA, ve které zůstane kousek z nás. Tentokrát dokonce vznikla ZÁMECKÁ KNIHA a ta zůstane v zámecké knihovně už na věky věků. A návštěvník, který ji otevře třeba za sto let a přečte si některou naši povídku, si možná pomyslí: ,To je krása, a takhle skvěle psali lidé už před sto lety, to musely být hlavy otevřené.‘ A řeknu vám, je to nádherný pocit!“
Jak se do příběhů promítla vaše zkušenost s výukou tvůrčího psaní?
Tvoříme a pak si dáváme upřímnou, ale neagresivní zpětnou vazbu. Na bezpečné půdě kurzu každý zjistí, zda a jak jeho výtvor na čtenáře funguje.
Učíte metodou spisovatele Arnošta Lustiga. V čem je mimořádná?
Arnošt přežil holocaust, a proto byly kurzy v jeho podání i vědou o člověku, o slušnosti, dobru a zlu, o nadčasových hodnotách literatury. Nešlo o kuchařku s návodem na vaření příběhů. Vštěpoval nám pokoru ke čtenáři, respekt k názorům druhých. Tím měly Lustigovy semináře obrovský filozofický i morální přesah. Jsem vděčná za všechno, co mě tento vzácný člověk naučil, a považuji si za čest, že to mohu předávat dál.
Nedovedu si ale představit, jak probíhala společná tvorba na zámku.
Za ústřední postavu jsme vybrali knížete Alexandra Thurn-Taxise. Měl tři syny a se svou krásnou a vzdělanou italskou princeznou Marií po boku vládl velkému loučenskému panství na přelomu 19. a 20. století. Byl představitelem rodu, který se dotýkal všeho – od umění přes technické pokroky až po sport. Takže my jsme si dopředu vytvořili profily postav a těch jsme se přísně drželi. Šlo o to, aby kníže Alexandr nebyl jednou proutník a jindy věrný manžel a podobně.
Kniha má specifickou strukturu – historické povídky jsou zarámované současným příběhem. Proč jste zvolila právě tuto formu?
Byla to výzva spojit dohromady povídky od mnoha autorů, který každý píše jiným stylem. Trvalo mi pět let, než jsem všechny příběhy vyladila, zeditovala a správně poskládala. Kolikrát už jsem chtěla tuhle složitou formu zahodit a vrátit se ke konceptu obyčejné antologie – souboru jednotlivých na sobě nezávislých historických povídek, jak mi radili všichni okolo, včetně našich kmotrů. Ale nakonec se to povedlo a právě tím je kniha unikátní.
.jpg)
O čem je ten současný příběh na pozadí?
Vypráví o spisovatelce, která přijíždí na zámek, aby sestavila publikaci o tradičních pokrmech zdejšího šlechtického rodu. Ubytuje se v jednom z loučeňských apartmánů a vydá se do dobových archivů a na průzkum knížecích komnat, knihovny, parku a lesů. V navštívených zákoutích se jí začnou vynořovat příběhy původních obyvatel zámku i jejich poddaných. Autorka střídavě píše, sní, bloudí v minulosti, až nakonec objeví, že na Loučeni skutečně straší a že i v jejích žilách koluje modrá krev dávného okouzlujícího knížete.
Ale to už je vaše fikce, ne?
Jak se to vezme. Alexandr Thurn-Taxis měl čtrnáct levobočků. Jejich maminky ovšem vždy zabezpečil věnem a vybral jim dobře situovaného manžela. V místní hospodě se dodnes traduje, že díky Alexandrovi koluje v žilách skoro všem loučeňským pramínek modré krve.
Jak se zrodil nápad napsat knihu právě o zámku Loučeň?
Může za to návštěva v Krucemburku a časopis Mladý svět. Před pěti lety jsem v rámci malého regionálního filmového festivalu dostala pozvání do Gočárovy krucemburské vily, v níž žije majitelka Loučeně se svou rodinou. Když jsme se představily, Kateřina Šrámková nadšeně vykřikla: „Emingerová, Mladý svět!“ Za chvíli už mi ukazovala zvláštní vydání časopisu, ve kterém jsem v dobách jeho největší popularity pracovala. Jenže já jsem vůbec nechápala, jak mohu držet v ruce číslo z roku 2016, když Mlaďák brzy po revoluci – po 46 letech existence – skončil. Ukázalo se, že Kateřina bývala v 80. letech fanynkou tohoto kdysi dost oblíbeného týdeníku. Proto si k desátému výročí probuzení zámku Loučeň nechala vytisknout speciální číslo, plné legendárních rubrik z MS jako poradna Sally či Tržiště senzací, které vyprávěly o dění na Loučeni.
Kateřina je obrovskou hybnou silou, která s neuvěřitelnou energií dokáže dotáhnout snad jakýkoli projekt, pro který se rozhodne. Patří jí veliké poděkování za to, že nejen mně, ale všem těm kdysi neznámým absolventům kurzů tvůrčího psaní, dala důvěru a prostor. Otevřela brány svého zámku začínajícím autorům, z nichž mnozí dnes už vydávají vlastní knihy.
 |
| Foto: Peter Jan Juračka |
Zvláštní genius loci. Loučeň má v sobě cosi snového… Leží nad Nymburským Polabím na okraji Svatojiřského lesa. Je to tajuplný kraj zázraků, opředený starobylými legendami, keltskou mystikou a mariánským kultem. Tam se to píše!
Kniha unáší čtenáře do zámeckých komnat současných i historických, zavádí je ke skutečným událostem a postavám, ale zároveň do říše fantazie. Jak jste skloubili historické prameny a fikci?
Detaily historek o Thurn-Taxisech jsou samozřejmě vymyšlené, ale fantazie autorů se drží toho, co se opravdu stalo. Velmi poctivě jsme studovali, co se o lidech a událostech ze zámku a podzámčí v archivech dochovalo a vdechli jsme historickým i literárním postavám život, emoce, touhy… A možná jsme si do nich projektovali sami sebe. Možná v nich jsou i naše vlastní tajemství… Tak už to spisovatelé mívají. Žili jsme s Thurn-Taxisy a se zámkem téměř pět let, nechali jsme na Loučeni kus práce a kus srdce. Nedávno mě rozesmála jedna z účastnic projektu, která si po křtu pochvalovala: „Vždycky jednou do roka na Daniných kurzech vznikne KNIHA, ve které zůstane kousek z nás. Tentokrát dokonce vznikla ZÁMECKÁ KNIHA a ta zůstane v zámecké knihovně už na věky věků. A návštěvník, který ji otevře třeba za sto let a přečte si některou naši povídku, si možná pomyslí: ,To je krása, a takhle skvěle psali lidé už před sto lety, to musely být hlavy otevřené.‘ A řeknu vám, je to nádherný pocit!“
Tvoříme a pak si dáváme upřímnou, ale neagresivní zpětnou vazbu. Na bezpečné půdě kurzu každý zjistí, zda a jak jeho výtvor na čtenáře funguje.
Učíte metodou spisovatele Arnošta Lustiga. V čem je mimořádná?
Arnošt přežil holocaust, a proto byly kurzy v jeho podání i vědou o člověku, o slušnosti, dobru a zlu, o nadčasových hodnotách literatury. Nešlo o kuchařku s návodem na vaření příběhů. Vštěpoval nám pokoru ke čtenáři, respekt k názorům druhých. Tím měly Lustigovy semináře obrovský filozofický i morální přesah. Jsem vděčná za všechno, co mě tento vzácný člověk naučil, a považuji si za čest, že to mohu předávat dál.
 |
| Autoři psali povídky pro knihu během pěti let na zámeckých dílnách přímo na Loučeni a vycházeli z reálných příběhů, kronik a archivů. |
Kniha má specifickou strukturu – historické povídky jsou zarámované současným příběhem. Proč jste zvolila právě tuto formu?
Byla to výzva spojit dohromady povídky od mnoha autorů, který každý píše jiným stylem. Trvalo mi pět let, než jsem všechny příběhy vyladila, zeditovala a správně poskládala. Kolikrát už jsem chtěla tuhle složitou formu zahodit a vrátit se ke konceptu obyčejné antologie – souboru jednotlivých na sobě nezávislých historických povídek, jak mi radili všichni okolo, včetně našich kmotrů. Ale nakonec se to povedlo a právě tím je kniha unikátní.
.jpg)
Vypráví o spisovatelce, která přijíždí na zámek, aby sestavila publikaci o tradičních pokrmech zdejšího šlechtického rodu. Ubytuje se v jednom z loučeňských apartmánů a vydá se do dobových archivů a na průzkum knížecích komnat, knihovny, parku a lesů. V navštívených zákoutích se jí začnou vynořovat příběhy původních obyvatel zámku i jejich poddaných. Autorka střídavě píše, sní, bloudí v minulosti, až nakonec objeví, že na Loučeni skutečně straší a že i v jejích žilách koluje modrá krev dávného okouzlujícího knížete.
Ale to už je vaše fikce, ne?
Jak se to vezme. Alexandr Thurn-Taxis měl čtrnáct levobočků. Jejich maminky ovšem vždy zabezpečil věnem a vybral jim dobře situovaného manžela. V místní hospodě se dodnes traduje, že díky Alexandrovi koluje v žilách skoro všem loučeňským pramínek modré krve.
Kniha obsahuje i nápadité recepty, které vždy souvisejí s danou povídkou. Čtenář tak nejen listuje dějinami, ale doslova je ochutnává… Jak vás tohle napadlo?
Když jsme psali jednotlivé historické příběhy, zjistili jsme, že v mnoha z nich se mluví o jídle. Takže recepty vždycky nějak odrážejí, o čem se právě mluví. Někdy jde i o vtípek. Zkuste hádat, proč se v knize píše třeba o křepelkách na víně, zajíčcích nebo kanci na divoko? Možná je to trochu laciné, ale za těmito recepty je pověstný svůdce – kníže Alexandr. Nejdřív nás, hlavně ženy, tenhle nenapravitelný proutník dost rozčiloval, a tak jsme mu v povídkách dávaly co proto. Postupně jsme však pochopily, že manželství v upjatém 19. století nejde měřit – ostatně jako cokoliv jiného – dnešníma očima. Alexander a Marie se brali z velké lásky, což nebylo ve šlechtických kruzích vůbec běžné. Na přání snoubenců se ohledy nebraly, takže ti dva měli opravdové štěstí, že v sobě našli takové zalíbení a jejich náklonnost, i přes Alexandrovy zálety, jim vydržela skoro šedesát let až do Mariiny smrti.
.jpg)
Překvapilo vás, jaký byl pohled na sexuální život manželů v minulosti?
Až teprve při psaní této knihy jsem si uvědomila, že manželská láska byla dříve chápána spíš v duchovní rovině. I po svatbě byla nejoceňovanější vlastností sexuální zdrženlivost. Církevní pravidla pro manželství totiž hlásala vyhýbat se nahotě a vystříhat se přehnaných něžností. Uspokojení bylo ztotožňováno s oplodněním, což byl také mužův hlavní úkol. Povolené byly výhradně milostné polohy, v nichž měl muž dominantní pozici, jiné se považovaly za hříšné a zrůdné… Trefně vše ilustruje výrok svatého Augustina: „Cizoložný je i ten, kdo příliš hoří láskou k vlastní ženě.“
Který z příběhů o Thurn-Taxisech vás nejvíc zaujal?
Moje nejoblíbenější povídky vyprávějí o absurditách pokroku. Třeba Věra Staňková napsala o kněžně Almerii, která se v roce 1870 děsila nové železnice: „Kvaltuje tak rychle, že se při tom už nikdo nemůže krásami krajiny pokochati.“ O generaci později se v příběhu Zdeny Součkové podobně bála Marie automobilů s tím, že lidi „určitě k rozumu brzy přijdou a vrátí se ke koním“. Ovšem nejvíc mě dostala povídka Nataši Richterové o mystickém vrchu Chotuc, kde se venkovskému děvčeti v roce 1869 zjevuje zvláštní budoucnost: „Ženské nosí odhalené nohy až po zadek, lidi nemají strach z Boha ani z ďábla a zajímají je jen takové svítící krabičky. Všichni do nich pořád čučí a nemluví spolu, jen se baví s těmi čertovskými krabičkami!“
Ondřej Neff během křtu ocenil, s jakou profesionalitou se tématu všichni vaši žáci ujali a jak se dokázali přizpůsobit celkovému ladění a duchu knihy.
Tajemství zámku Loučeň je důkazem, že literatura nemusí být výsadou profesionálů. Když se spojí talent, nadšení a inspirativní prostředí, může vzniknout něco skutečně jedinečného. Díky vzájemné inspiraci a upřímné, ale laskavě podávané zpětné vazbě vznikla kniha, která spojuje desítky nesourodých hlasů do překvapivě soudržné mozaiky – s rytmem, energií a hloubkou. A zároveň je i modelem spolupráce: v době plné polarizace ukazuje, že tvůrčí energie může lidi spojovat, učit je komunikovat a hledat společnou řeč.
Které loučeňské tajemství se nejvíc líbilo vám?
Miluju zámeckou knihovnu a její tajemný výklenek, kterým se vstupuje skrytým točitým schodištěm na galerii. Líbí se mi dveře schované v tapetách knížecích komnat a orientální salonek se soškou Buddhy. Knížecí pár tento svůj cestovatelský suvenýr ukrýval do nenápadné niky, pokud přišli na zámek příliš bigotní křesťanští hosté. Baví mě pan kastelán v obleku majordoma z 19. století. Občas pronese, že v noci zámek patří duchům. Člověk pak má pocit, že i on je vlastně strašidlo. Nejkrásnější vzpomínky mám ale na lidi, se kterými jsme všechny ty příběhy vymýšleli. Jsem už pár let obklopená komunitou báječných inspirativních osobností, které chodí na mé kurzy jako do nějakého literárního klubu.
Jaký zážitek by si měl čtenář z knihy odnést?
Že i historie se dá zprostředkovat velmi zábavně.
Je něco, co jste si v minulosti Thurn-Taxisů objevila a platí to i v dnešní době?
Jak důležitá je náhoda. Přes válečné anabáze loučenských princů jsem si třeba uvědomila, že kdyby císař František Josef neprohrál v létě 1866 s Prusy bitvu u Hradce Králové, kdyby se tehdy nerozšířila cholera, nejspíš by dnes byla hlavním městem Německa Vídeň. Prostě si představte, že po staletí byla Evropa rozdrobená na malé státečky a vůbec nebylo jasné, kdo je pohltí. Thurn-Taxisové věřili, že nejlepší bude sjednotit rozdrobenou Itálii a Německo pod habsburským císařem Františkem Josefem… Také mi došlo, jak to, čím žijeme dnes, rychle ztrácí důležitost. Díky studiu na Loučeni jsem pochopila, že v 19. století se porcovalo rozsáhlé území zaniklé Svaté říše římské, která tu byla skoro tisíc let. A s úžasem jsem zjistila, jak rychle se zapomíná. Pokud literatura příběhy neoživí, i mocná tisíciletá říše se pro většinu lidí stane jen nesrozumitelnou kapitolou školního dějepisu.
Jak jste si užila slavnostní křest knihy 9. 9. 2025?
Křtít knihu na zámku a číst povídky v knížecích komnatách, to je prostě sen. Stále na to vzpomínám. A nejen na to. Když držím v ruce naši knihu a procházím její stránky, nevidím jen krásné fotografie, povídky, historická okénka a propracovanou grafiku, ale všechny ty společně strávené dny na Loučeni. Literární dílny naplněné studiem podkladů z archivů, prohlídkami a přednáškami o Thurn-Taxisech. Dny, kdy jsme se zavřeli v pokojích, abychom se za dvě hodiny sešli a četli si, co jsme stvořili… Večery, kdy jsme si povídali o psaní a o životě, kdy jsme si o sobě řekli mnohá tajemství. Některá navždy zůstanou ve zdech zámku, některá možná najdete i v knize.
Dana Emingerová (nar. 1961 v Benešově) je česká spisovatelka, publicistka a lektorka tvůrčího psaní. Dlouhá léta působila jako reportérka legendárního časopisu Mladý svět, kde vytvářela portréty významných osobností. Její interview s prezidentem Václavem Havlem přetiskl i prestižní americký list New York Review of Books. Posledních deset let píše reportáže ze svých cest pro National Geographic. Vydala přes deset knih a její nejnovější knižní projekt Tajemství zámku Loučeň vznikl ve spolupráci s jejími žáky, kteří publikují své příspěvky na internetové tvůrčí platformě Psaní podle Lustiga. Přes čtrnáct let vede literární dílny a kurzy kreativního psaní pro začátečníky i pokročilé autory, učí univerzitní studenty i vědce. Jako expertka na popularizaci odborných textů se podílela na všech přírodovědných panelech pro stálé expozice v historické budově Národního muzea na Václavském náměstí, včetně té současné „Lucy a Selam“. Mnozí její žáci už vydali své vlastní knihy.
Když jsme psali jednotlivé historické příběhy, zjistili jsme, že v mnoha z nich se mluví o jídle. Takže recepty vždycky nějak odrážejí, o čem se právě mluví. Někdy jde i o vtípek. Zkuste hádat, proč se v knize píše třeba o křepelkách na víně, zajíčcích nebo kanci na divoko? Možná je to trochu laciné, ale za těmito recepty je pověstný svůdce – kníže Alexandr. Nejdřív nás, hlavně ženy, tenhle nenapravitelný proutník dost rozčiloval, a tak jsme mu v povídkách dávaly co proto. Postupně jsme však pochopily, že manželství v upjatém 19. století nejde měřit – ostatně jako cokoliv jiného – dnešníma očima. Alexander a Marie se brali z velké lásky, což nebylo ve šlechtických kruzích vůbec běžné. Na přání snoubenců se ohledy nebraly, takže ti dva měli opravdové štěstí, že v sobě našli takové zalíbení a jejich náklonnost, i přes Alexandrovy zálety, jim vydržela skoro šedesát let až do Mariiny smrti.
.jpg)
Až teprve při psaní této knihy jsem si uvědomila, že manželská láska byla dříve chápána spíš v duchovní rovině. I po svatbě byla nejoceňovanější vlastností sexuální zdrženlivost. Církevní pravidla pro manželství totiž hlásala vyhýbat se nahotě a vystříhat se přehnaných něžností. Uspokojení bylo ztotožňováno s oplodněním, což byl také mužův hlavní úkol. Povolené byly výhradně milostné polohy, v nichž měl muž dominantní pozici, jiné se považovaly za hříšné a zrůdné… Trefně vše ilustruje výrok svatého Augustina: „Cizoložný je i ten, kdo příliš hoří láskou k vlastní ženě.“
Který z příběhů o Thurn-Taxisech vás nejvíc zaujal?
Moje nejoblíbenější povídky vyprávějí o absurditách pokroku. Třeba Věra Staňková napsala o kněžně Almerii, která se v roce 1870 děsila nové železnice: „Kvaltuje tak rychle, že se při tom už nikdo nemůže krásami krajiny pokochati.“ O generaci později se v příběhu Zdeny Součkové podobně bála Marie automobilů s tím, že lidi „určitě k rozumu brzy přijdou a vrátí se ke koním“. Ovšem nejvíc mě dostala povídka Nataši Richterové o mystickém vrchu Chotuc, kde se venkovskému děvčeti v roce 1869 zjevuje zvláštní budoucnost: „Ženské nosí odhalené nohy až po zadek, lidi nemají strach z Boha ani z ďábla a zajímají je jen takové svítící krabičky. Všichni do nich pořád čučí a nemluví spolu, jen se baví s těmi čertovskými krabičkami!“
 |
| „Tajemství zámku Loučeň je sice sbírkou povídek, ale naprosto výjimečnou. Antologie totiž nebývají na jedno téma. A tady máme jediný příběh jednoho šlechtického rodu napříč dvěma staletími, který překvapivě drží pohromadě,“ řekl při křtu Ondřej Neff. |
Tajemství zámku Loučeň je důkazem, že literatura nemusí být výsadou profesionálů. Když se spojí talent, nadšení a inspirativní prostředí, může vzniknout něco skutečně jedinečného. Díky vzájemné inspiraci a upřímné, ale laskavě podávané zpětné vazbě vznikla kniha, která spojuje desítky nesourodých hlasů do překvapivě soudržné mozaiky – s rytmem, energií a hloubkou. A zároveň je i modelem spolupráce: v době plné polarizace ukazuje, že tvůrčí energie může lidi spojovat, učit je komunikovat a hledat společnou řeč.
Které loučeňské tajemství se nejvíc líbilo vám?
Miluju zámeckou knihovnu a její tajemný výklenek, kterým se vstupuje skrytým točitým schodištěm na galerii. Líbí se mi dveře schované v tapetách knížecích komnat a orientální salonek se soškou Buddhy. Knížecí pár tento svůj cestovatelský suvenýr ukrýval do nenápadné niky, pokud přišli na zámek příliš bigotní křesťanští hosté. Baví mě pan kastelán v obleku majordoma z 19. století. Občas pronese, že v noci zámek patří duchům. Člověk pak má pocit, že i on je vlastně strašidlo. Nejkrásnější vzpomínky mám ale na lidi, se kterými jsme všechny ty příběhy vymýšleli. Jsem už pár let obklopená komunitou báječných inspirativních osobností, které chodí na mé kurzy jako do nějakého literárního klubu.
Jaký zážitek by si měl čtenář z knihy odnést?
Že i historie se dá zprostředkovat velmi zábavně.
 |
| Se šlechtickým rodem Thurn-Taxisů jsou spojené nejen poštovní služby a Taxisův příkop na Velké pardubické, ale i první fotbalový klub v Čechách, průkopnický cukrovar, stavba železnic i počátky automobilismu. |
Jak důležitá je náhoda. Přes válečné anabáze loučenských princů jsem si třeba uvědomila, že kdyby císař František Josef neprohrál v létě 1866 s Prusy bitvu u Hradce Králové, kdyby se tehdy nerozšířila cholera, nejspíš by dnes byla hlavním městem Německa Vídeň. Prostě si představte, že po staletí byla Evropa rozdrobená na malé státečky a vůbec nebylo jasné, kdo je pohltí. Thurn-Taxisové věřili, že nejlepší bude sjednotit rozdrobenou Itálii a Německo pod habsburským císařem Františkem Josefem… Také mi došlo, jak to, čím žijeme dnes, rychle ztrácí důležitost. Díky studiu na Loučeni jsem pochopila, že v 19. století se porcovalo rozsáhlé území zaniklé Svaté říše římské, která tu byla skoro tisíc let. A s úžasem jsem zjistila, jak rychle se zapomíná. Pokud literatura příběhy neoživí, i mocná tisíciletá říše se pro většinu lidí stane jen nesrozumitelnou kapitolou školního dějepisu.
Jak jste si užila slavnostní křest knihy 9. 9. 2025?
Křtít knihu na zámku a číst povídky v knížecích komnatách, to je prostě sen. Stále na to vzpomínám. A nejen na to. Když držím v ruce naši knihu a procházím její stránky, nevidím jen krásné fotografie, povídky, historická okénka a propracovanou grafiku, ale všechny ty společně strávené dny na Loučeni. Literární dílny naplněné studiem podkladů z archivů, prohlídkami a přednáškami o Thurn-Taxisech. Dny, kdy jsme se zavřeli v pokojích, abychom se za dvě hodiny sešli a četli si, co jsme stvořili… Večery, kdy jsme si povídali o psaní a o životě, kdy jsme si o sobě řekli mnohá tajemství. Některá navždy zůstanou ve zdech zámku, některá možná najdete i v knize.
 |
| Loučeňský lektorský tým |
