8. listopadu 2018

Odvaha skočit - napsala Jana Simčinová

„Nemůžu to udělat. Je to hrozně vysoko,“ řekla s pohledem upřeným na výšku pod ní. Celá se třásla.
„Skoč a zbavíš se toho jednou provždy,“ promluvil k ní její hlas.
„Jsem srab. Nemám odvahu to udělat. Bojím se. Proč tady vůbec jsem?“ Hlas se jí klepal strachem.

„Skoč, prostě to udělej,“ přemlouval ji.
„Když to se tak snadno řekne,“ křečovitě se pousmála.
„Ještě včera jsi byla rozhodnutá. A teď tu stojíš na nejvyšším mostě v Čechách, opřená o zábradlí, a nevíš, jestli to máš nebo nemáš udělat?!“ zněl vypočítavě. „Skoč!“ nařídil jí.
„Ok, ok. Máš pravdu.“ Zavřela oči. Zhluboka se nadechla a skočila hlavou dolů. Chtěla křičet, ale její hlas nevydal ani hlásku. Padala střemhlav k zemi. Celé tělo měla sevřené v křeči. Při druhém zhoupnutí dolů se už trochu uvolnila. Křičela. Křičela, že to dokázala. Křičela, protože překonala svůj strach a skočila. A lidé jí za odvahu tleskali.

Žádné komentáře:

Okomentovat