8. listopadu 2018

Noční telefonát - napsala Nataša Richterová

„Haló! Mami? Mami, konečně! Co mám dělat, mami?“
„Stalo se něco, Budulínku?“
„Mami, já nevím, co mám dělat.“
„Tak pověz mamince, co se děje?“
„Já nevím, jak se jí zbavit.“
„A koho, Budulínku?“
„Mami, vtrhla sem Andrea.“

„Prosím tě, jak k tobě mohla vtrhnout? Jsou tři hodiny v noci, uvědomuješ si to? Mimochodem, touhle dobou už většinou spím… A vůbec, kde se tam vzala Andrea? Vždyť už spolu nechodíte, ne?“
„Nechodíme, ale Andrea mi asi zapomněla vrátit klíče a já jsem tady teď s Ivanou.“
„Počkej, ty máš novou holku? A kdy jsi mi to jako chtěl říct?“
„Mami, nemusím ti snad všechno říkat, vždyť je mi skoro čtyřicet!“
„Víš co, Budulínku, snažila jsem se tě vychovat jinak, ale tohle jsou prostě geny. Ty jsi celý otec, to se nedá nic dělat. On byl také schopný volat mi uprostřed noci, a to už bylo deset let po našem rozvodu, co že má jako dělat, že se jeho milenky rvou u něho v bytě. Ty už jsi velký chlapec, tohle si musíš vyřešit sám! Dobrou noc!“
Píp píp píp…
„Haló!? Haló, tati, konečně! Já nevím, co mám dělat, tati...“

Žádné komentáře:

Okomentovat