8. listopadu 2018

Dášenka - napsala Šarlota Šetinová

Dášenka leží v postýlce. Je sama v (ne)bezpečí svého pokojíčku. Ale právě že ne tak úplně sama. To je ta potíž. Paní Tma a Fantazie si zase hrají. Potvory.
Velká květina si uzurpuje půlku místnosti svými zelenými vlasy. Vodník, jež láká svými pentličkami blíž, aby mohl svou oběť stáhnout pod hladinu. V rohu sedí muž s pokřivenou tváří, v ruce drží hůl, se kterou si rytmicky ťuká o dřevěnou podlahu a pohupuje se v rozvrzaném křesle. Vítr pročesává zdobené bílé pavučinky, které ve dne před sluncem chrání, a cizím pohledům nakukovat dovnitř zabraňuje.

„Maminko, pojď za mnou, prosím. Nenechávej mě tu. Jsou všude kolem. A čekají až zavřu oči, aby se přikradli blíž. Nesmím usnout, nesmím. Mami, maminko kde jsi?“
Ráno pomalinku otevře jedno oko, druhé... Rozhlédne se po pokoji... Uff.. Nikde nikdo.
Šťastná Dášenka běží do kuchyně. Maminka už určitě bude vzhůru. Dášenka si spěchá pro pomazlení. Musí do školky. Ale aspoň na chvílí touží pobýt v bezpečné náruči, cítit teplo, které se rozlévá po celém těle mateřskou láskou.
„Mami, kde jsi?“ Na stole namazaný rohlík a čaj.
„Maminka už musela do práce, víš?“ pohladí ji po vlasech tatínek.
Dášenka si otře slzičku do rukávu a jde rychle pro malý papírek. Červenou pastelkou nakreslí srdíčko a utíká ho schovat mamince pod polštář. To aby ho našla, až půjde spát.
Ve školce to ubíhá pomalu, pomaličku, Dášenka se teskně dívá z okna. Kéž by se už objevila známá načesaná trvalá a místností se nesl parfém, který tak dobře zná. Steskem nechává malá holčička celý oběd, když tu se ozve ten nejkrásnější hlas.
„Dášenko, jdeme domu!“
Srdíčko bouchá jako o život. A tvářičku zdobí zas úsměv od ucha k uchu.
„A mami, koupíme se zmrzku?“
„Ne, žádná zmrzlina, nejedla si prý oběd.“
„Jenom jeden kopeček, a sníme si ho spolu, prosím maminko, tu naši oblíbenou, pistáciovou!“
„Říkám, že ne, neotravuj.“

Po školce nastupuje škola. Ten samý příběh - jen v jiném kabátku - se odehrává v dušince už větší Dášenky. Srdíčka ve vzkazech nahradila písmenka, později slova: Mám tě ráda. Nebo zabalený bonbon s věnováním: Pro mou nejmilovanější maminku.
Dášenka se vrací domů, běží si pro objetí. Přísný hlas ji ale pokaždé zmrazí ve dveřích. „Snědla jsi svačinu?“
Dášenka odvrátí oči. Ví, že ten otravný chleba s levným salámem skončil jako vždy za skříní v pokoji. Bála se ho vyhodit, co kdyby ji někdo viděl. Maminka má prý oči všude.
„A ukaž mi žákovskou. Další pětka. To snad nemyslíš vážně? Takže žádný hřiště, doma budeš. A učit se!“
„Maminko, ale já tě mám ráda. Nezlob se prosím. Mami.“

Po škole základní patnáctiletá Dášenka vstupuje do dveří učiliště. Chtěla se stát fotografkou.
„Ty tak něco dokážeš?! Dej se na něco pořádnýho,“ odradila ji matka. „Kdyby ses víc učila!“
I přesto se v Dášence zrodila se láska k řemeslu, tomu cukrářskému, kterému se vyučila a přirostlo jí nakonec k srdci. Dlouho to trvalo, ale konečně se objevilo něco hřejivějšího, sladšího než oříšková pralinka...
Její pečivo se léta stávalo okoralým, už se začínalo drolit, až zbylo jen pár drobečků. Ale pak se proměnilo v to, co nejlahodnějším zákuskem bylo. Pro duši i srdce.
Dášenka se sklání nad postýlkou. Zpívá své malé Šarlotce. Ta přeměnila těch pár drobečků ve sladký marcipán. A v kočárku sedící Esterka, ozdobila jej červenými růžičkami.
Dášenka přála si lásku své maminky. Bažila po ní. Tak moc ji chtěla pocítit. A čím více ji chtěla a nedostávala se jí, tím i láska dcery jak kvítky ovadající rostliny opadávaly.
Až znovu vykvetla do pestrobarevných květů. To, když sama se stala maminkou - tou, co hřeje při sobě své dvě holčičky láskou mateřskou.

Žádné komentáře:

Okomentovat