8. listopadu 2018

Černý kočár - napsala Ivana Výborná

Bylo horké léto a před námi dva víkendové dny na chatě uprostřed kokořínských lesů, poblíž skalního bludiště, Pokliček, Švédského valu i rokle Apatyky, v níž jako na jediném místě rostou třetihorní rostliny, ale i rozlehlých plání, zelených strání a luk, kde se pasou stáda krav, ovcí a koz. Uprostřed hlubokých lesů, propastí a skal, jež nesou jména Obr, Žába, Orangutan, a dalších tajuplných míst.
Všechny tyto krásy jsou chatě na dosah. Navíc tam dýcháš čistý, pryskyřicí provoněný vzduch a pozoruješ, jak ranní i večerní slunce rozmařile hází své zlaté paprsky chatě do oken.
Od smrku na horním konci louky můžeš v zimě lyžovat anebo sáňkovat až dolů k luční cestě. Běhat na běžkách se dá, koneckonců, už od dveří strategicky postavené chaty. Vždycky, a to bez ohledu na sezónu, budeš u vytržení nad romantickou přírodou a jejími divy. Skály, rokle, hluboké lesy, bučiny, zvlněná pole, louky, ač pokryté jiskřivým sněhem nebo rozpálené sluncem, vždy tě nabijí energií a pocitem štěstí.
Z chaty je coby kamenem dohodil také tábořiště trampů, kde se pod korunami ztepilých smrků a kolmými, pískovcovými skalami, ukrývají tři „indiánské“ totemy se symboly vlka, medvěda, sovy a želvy, s číslovkami 40, 50 a 60 let, po které trampská osada trvá.
Na louce pod Bílými skalami se první zářijovou sobotu, rok co rok, koná potlach osady, na který se už po více než padesát let sjíždějí staří i mladí trampové z Čech i Ameriky. Odpoledne se pořádají zábavné soutěže dětí i dospělých. S první tmou se vztyčí vlajka, zazní trampská hymna, čtyřmi loučemi se slavnostně podpálí posvátný oheň a do nočního ticha se nesou pozdravy zemřelým kamarádům. Po večerních soutěžích ve zpěvu a legračním vyprávění jsou ti nejlepší odměněni. Po uzavíracím ceremoniálu se pak všichni kamarádi se svými kytarami a bendži spojí dohromady v jednu velkou trampskou kapelu a pod hvězdnatým nebem, v rudé záři ohně, hrají jako o život krásné a melodické písně až do bledého rána.
Na dosah je i hrad Houska, se svou, jak praví pověst, branou do pekel. Je jenom šest km vzdálen. Na nádvoří má svou hlubokou studnu, do které se vhazují mince. Někdo vysvětluje, že právě tam je vstup do pekla, jiný praví, že vstup mezi pekelníky je z komnaty uvnitř hradu. V létě na nádvoří z kočičích hlav najdeš stánek rychlého občerstvení a drobných uměleckých předmětů, u pokladny pak prodávají pohledy, brožurky, odznáčky a jiné hradní připomínky.
K Housce vedou dvě cesty. Jedna oficiální, asfaltová, kolem rybníku; tou jezdí turisté v autech na horní parkoviště před hradem. A pak ta druhá, starobylá, dnes už pomalu mizící, která za Tubožským mlýnem ubíhá k hradu alejí vzrostlých dubů rovně, jako když střelí, aby se pak na konci příkrými serpentinami vinula krásným, dospělým lesem až na samý vrchol hory, kde tajemný hrad stojí.
Po této cestě dnes chodí jen trampové a někteří Pražáci, ale dříve po ní jezdila koňská spřežení, zapřažená do znamenitých kočárů, ve kterých putovali nastrojení šlechtici na návštěvy za pány z Dubé nebo z Doks či za vzdálenějším panstvem až do Mělníka. Koně tu jistě tahali vzhůru do hradních stodol a sýpek žebřiňáky plné dřeva, sena, vojtěšky nebo snopů obilí. Do hradních sklepů a na propachtovanou selskou usedlost tahali určitě i povozy, napěchované potřebným železným zbožím, náčiním a nářadím nebo zas solí, cukrem, kávou, mýdlem, kořením, štůčky vzácných tkanin, tkalounů, plátna nebo koše se slepicemi, krocany, husami, kachnami a selátky. A zpět na zemské trhy zase vozili produkty, které se vyrobily a vypěstovaly na statku a polích.
Náš páteční večer uběhl v poklidu. Posadili jsme se kolem ohně, opékali buřty, jablka nebo suchý chléb, povídali si a zamítli Davidův návrh, abychom šli na Ráj do hospody na pár piv. Byli jsme totiž znaveni už chůzí ze mšenského nádraží. Do hospody Na Ráji bychom museli zdolat dalších šest kilometrů. Poté, co oheň dohořel, jsme šli na kutě a rychle usnuli, unaveni nejen předchozím pohybem, ale možná i nezvyklou "kyslíkovou bombou".
O sobotním večeru se rituál opakoval. Zase jsme pekli buřty a povídali si o všem možném i nemožném, jak to tak ve skupině několika lidí, sedících kolem ohně, bývá. Smáli jsme se a pošťuchovali a najednou se řeč stočila také na téma duchařských příběhů. Nikdo z nás samozřejmě žádnému duchařskému kousku nevěřil, anebo nepřiznal, že na duchy věří. Já jsem posléze nechala „mladé a neklidné“ o samotě s jejich hororovými vyprávěnkami, a odebrala se na lůžko. V poklidu jsem prospala celou noc až k šerému ránu.
Vždy vstávám velice časně, a nejinak tomu bylo i v to nedělní ráno. Zatápím v kamnech, vařím si kávu, koukám do ohně a stavím vodu klukům na čaj, mažu pro ně chleby. Je mi divné, že ani v osm hodin je ještě neslyším. Najednou si povšimnu, že jejich baťohy a kanady jsou pryč a po nich samotných jakoby se zem slehla. Vrtalo mi to chvilku hlavou, proč tak najednou zmizeli, ale vysvětlení bylo jednoznačné - zřejmě se vydali na výlet, z něhož pak rovnou zamíří na vlak do Mšena anebo do Ráje na autobus a pojedou z chladivých lesů rovnou do rozpálené Prahy. Nebylo třeba si dělat starosti, jejich odchod byl logický. Po svém návratu se jistě dozvím, kam měli tak brzy namířeno.
V Praze jsem pak ale vyslechla neuvěřitelný, přímo hororový příběh, který dodnes nikdo nedokáže pochopit a jak čas běží, všichni, komu to vyprávíme, tvrdí, že jsme si to vymysleli.
Ale vraťme se k sobotní noci, kdy jsem od táboráku odešla.
Martin začal právě v tu chvíli vyprávět, jak se asi před rokem zúčastnil vyvolávání Satana a že to bylo děsné. Emil a Honza, s lehkým mrazením v zádech, mlčky poslouchali. David se smál, že je to nesmysl, že na takové povídačky nevěří a že si to tedy vyzkouší podle toho, jak Martin rituál popisuje. Sundal si tričko, na prsa si namaloval ohořelým dřevem znamení obráceného kříže, klekl si vedle ohniště a začal vyvolávat: „Vládče pekel, zjev se nám!“ Martin ho přerušil a povídá: „Ne nám, ať se zjeví jen tobě, vole, já ho vidět nechci! A říkej si to v duchu a ne nahlas!“
David poslechl, své zaklínání drmolil potichu a ostatní klečícího Davida mlčky pozorovali. Čas plynul, zábava vázla. Vtom se najednou hořící polena začala sama bortit, jak to tak při dohořívání ohně bývá, ale jejich ohořelé a žhavé zbytky se samy poskládaly do pravidelného pentagramu. Náhle se David postavil, rukou si začal utírat z prsou znamení kříže, oblékl si tričko a řekl: „Je mi zima, už mě to tady nebaví, jdeme do chaty“.
V chatě se posadili kolem jídelního stolu, rozsvítili petrolejovou lampu a pár svíček a začali si vyprávět duchařské příběhy. Povídali si také o tajemné Housce a tamním „vstupu do pekla“ i o jiných, nevysvětlitelných, jevech. David byl stále bez nálady, zamlklý a neustále se díval do tmavého okna, podivně zkroucený, protože okno bylo za jeho levým ramenem. Chlapci mu moc pozornosti nevěnovali, stále si něco děsivého vyprávěli a měli pohodičku, večer se jim líbil. A protože se blížila půlnoc, řekli si, že půjdou spát.
Během následujících minut, když vstávali od stolu, si všimli, že David se nehýbe, stále hledí přes rameno do okna a pořád otáčí hlavou od okna ke dveřím a zpět. A najednou se to stalo. Všichni kluci naráz uslyšeli rychlý dusot koňských kopyt a hrčení jimi taženého povozu, který rachotil, jakoby jel velikou rychlostí po kamenné dlažbě. Kopyta koní v rychlém cvalu tepala „kočičí hlavy“ a dřevěná kola povozu hrčela, jak narážela na kamennou cestu. Hluk přibližujícího se vozu narůstal. Hrčení kol a klapot kopyt byly stále silnější a silnější. Křís a křís a hrrrrrrr a hrrrrrrrr. Hluk se přibližoval zleva, ze směru, kde leží Houska, sílil, blížil se, byl hlasitější a hlasitější, až najednou se kolem oken v prudkém, jasném světle přehnal černý kočár, tažený čtyřmi černými koňmi, opratě držela stojící postava v černém vlajícím plášti a v černém, širokém klobouku. Vzápětí bylo slyšet, jak se dunivý hřmot kopyt a kol vzdaluje a nakonec zaniká v tichu kokořínských lesů.
Venku zavládl klid, všude jen černočerná tma, nikde nikdo, ale přesto se chlapům svíral žaludek z prožitého okamžiku a jejich srdce tepala jako splašená. Napětí z hrůzyplného zážitku již začalo pomalu odeznívat, když vtom David zbledl jako stěna a začal mlít: „Ježíši, ten černej chlap se pro mě vrátil a nepřestává mě volat a lákat ven, já musím jít za ním.“ Ostatním se zježily vlasy i chlupy na těle a začali panikařit. Jeden se hnal do kuchyně, alespoň pro sůl, když v chatě není svěcená voda, aby se jí pokropily dveře a okna na ochranu před ďáblem. Honza si řekl o nit a začal k sobě svazovat zápalky do podoby kříže a poručil, aby si je všichni pověsili na krk. Martin začal drmolit, jak je všechno v háji a že tu všichni chcípnou, ale přesto chňapl Davida, který chtěl vyjít do noci a nedovolil mu vstoupit ani na verandu, kam se David neustále dral. Přetahovali se spolu. David měl velikou sílu a Martin ho nemohl udržet. Řval: „Kluci, pojďte mi pomoct a nedovolte mu otevřít ty zatracený dveře!“ Emil zrovna obsypával okna a dveře solí, když najednou zaznamenal jasné, bílé světlo. Ta zvláštní, až oslňující záře, se linula dovnitř do místnosti ne okny, ale zpod prahu dvojích, na sebe kolmých, dveří. Kluci vyjekli. Po několika vteřinách strnutí nastal naprostý zmatek a chaos. Martin držel zmítajícího se Davida, Honza začal bláznit, drmolil nějakou motlitbu a jeho ruce křečovitě svíraly na niti visící křížek ze sirek. Emil popadl velký jídelní stůl, položil ho na bok a tlačil ho před dveře, aby zatarasil přístup světla, deroucího se dovnitř. A najednou bylo pozdě. Jasné světlo se dotklo Davidovy nohy, ten okamžitě vyskočil, namísto očí jen vypouklá bělma, odhodil Martina jako hadrovou panenku, strašně zařval a padl k zemi jako podťatý. Na stole a na komodě stojící petrolejka a svíčky zhasly. Muži zcepeněli hrůzou. David ležel na zemi bez pohybu, pravděpodobně v bezvědomí. Ostatní vyplašení a v šoku čekali na svítání. Báli se pohnout. Báli se mluvit. Báli se přesunout do patra do svých postelí. Najednou ta oslnivá záře zmizela, všude nastala černočerná tma, klid a ticho.
Kluci bez pohybu čekali na ráno. V nastalém šírání začali zbrkle balit, nechtěli pobývat v chatě, kde prožili takovou hrůzu, už ani minutu a uháněli těch osm kilometrů na nádraží Mšeno, jakoby jim za patami hořelo. Bodejť by ne; vždyť kdo může říci, že si pro něj přijel kočárem sám vládce pekel. Houska je přeci tajemná a tak se v jejím blízkém okolí mohou odehrávat tajemné, mystické i trochu děsivé příběhy.

Žádné komentáře:

Okomentovat