2. listopadu 2018

Zázrak u Sedmi křížů - napsal Yakeen

Představte si to jako film.
Záběr do kabiny starého pickupu Favorit. Hraje lehká drumandbasová muzička. V kabině je těsno. Jsou tu jen dvě sedadla a na nich sedí tři lidi. Za volantem Martin. Ostatní mu říkají Martínku, a to přesto, že mu je přes třicet. Způsobuje to jeho snad až okouzlující nezralost.
„Martínku!“ Simča podává řidiči jointa, a z hlasu je poznat, že při řeči zadržuje v plicích dým. Oči jí září z blonďatejch dredů a trošičku si pokyvuje do zlámanejch rytmů střapatou hlavou.
Martínek si bere brčko a ani nepřeruší načatou řeč. Ledabyle drží volant, spíš než na silnici, se dívá na spolujezdce a mluví. Málem by jsme o posádku, měli strach, ale v tu chvíli vidíme v okénku u řidiče, že pickupa snadno a svižně předjíždí obstarožní náklaďák a nám je jasné že jedou třicet, a už se o ně tolik nebojíme. 
Martin tedy říká: „ …. no a takhle to je úplně s celou realitou. Je to výsledek stvořený naší myslí!“
Simča konečně vypustí dým: „ Jasně. Jasně. To je paráda co?“
Martin si dá šluka a podává smotek Ottovi. Ten ho přebírá, soustředěně natahuje kouř a přemýšlí. Je mu sedmadvacet, velký chlapík rozvláčných pohybů, a nezdolné výdrže. Kdyby pařící týmy byli rozděleny jako fotbalisti, byl by brankář. Na párty nikdy netančí. Ale když ho najdete, je skoro jisté že vám podá brko, nebo ho zrovna balí.
„Hele mě se to nezdá.“ Dávejte pozor, jak Otto dlouho dokáže mluvit se zadrženým šlukem: „ kdyby realita byla naším výtvorem, tak by se to přece sráželo. Já bych chtěl vidět něco, tady Simča by chtěla vidět něco jinýho, a ty taky.“ Teď teprve vyfoukl kouř. Jeho hlas ač ještě před vteřinou skomíral ve výškách, přistál zpět v tenoru: „Co bychom pak viděli?“
„Ale právě v tom to je! My všichni přece chceme vidět stejný věci!“ Martin přetavil Ottovo pochybnosti do triumfujícího důkazu,
„No my tři určitě!“ trefí hřebíček Simča a v autě se všichni rozchechtají. Necháme je chechtat, bude jim to trvat pár minut, a můžeme si říct, co zatím nevíme.
Za pickupem je na dvouosém podvalníku nabourané Ottovo auto. Třicet kilometrů v hodině, tedy jedou nejen proto, že THC není žádný spěchálek, ale i proto, že vůz je mnohonásobně přetížen a podle papírů by neměl táhnout takovýhle vlek ani prázdný.
Převážené auto si Otto koupil na leasing a hned ho pak na Moravě zbořil. Když se smíchá bezstarostnost a smůla s chlastem, vzniknou z toho sračky. Někdy se na Ottu lepí, ale kdo jsme my, abychom ho soudili? Tak necháme na hlavě. Ne?
Dojel ze Vsetína vlakem domů a dnes ráno zavolal Martinovy. Ten má volno, miluje výlety a dobrodružství a nedá se dlouho přemlouvat.
„Tak jo Otto, sežeň kde maj vlek, a platíš benzín, voběd a hulení!“ navrhuje přátelskou cenu a ještě dodá: „Jo Simča pojede taky“, a jde ji vzbudit.
Pak Martin se Simčou vyzvedli Ottu, jeli pro vlek do půjčovny (Otto po městě seděl skoro spořádaně v boudě pickupu) a pak celé dopoledne sháněli konopí. Všechny tradiční kanály vyschly. Bylo to spousta popojíždění než konečně Otto zakoupil pytlík za talíř.
No a tomu, jak si všichni tři, přáli konečně mít tu gandžu a jet na výlet, se teď už druhou minutu smějou v autě na cestě zpátky. Jsou někde pár kilometrů za Brnem, a brčko co koluje je z posledních drobků, co zbyly v pytlíku z dopoledne. Vždyť už je taky skoro večer!
Martin má ale Božský plán, a není náhoda, jaké téma rozvíjí v zahuleném kokpitu. Když nakládali ve Vsetíně Ottovo auto na vlek, vlezl do jeho kabiny, aby ho odbrzdil. A tam vedle ručky našel plný dealeráček skunku. Hotový poklad, na který Otto zapomněl. Musel být po nehodě opravdu v šoku!
Okamžitě ho strčil do kapsy a jako vnuknutí mu přišel jeho Božský plán.
Teď se partička dochechtala a Martin kuje dál své železo: „ To není ale všechno! Když víš, jak to funguje, a opravdu tomu věříš, můžeš si takhle stvořit to, co chceš!“ přebírá krátícího se špíčka, a pozoruje západ slunce stejně zarudlýma očima.
„Tomu nerozumim. Já si přece nepřál, abych zbořil auto.“ Ozval se praktický Otto.
„Ale bál ses toho, co?“ triumfuje Martin.
„No, to jo. Ale to se bojí přece každej, ne?“ brání se Otto.
„Ne. To rozhodně ne. To že tady já jedu zhulenej po D1 ve třech vepředu v autě, s nákladem za kterej by mně sebrali i vobčanku, je proto že VÍM, že se nic nestane.“ Martin aby slovům dodal důraz, típne vajgla brčka do popelníku.
Otto přemýšlí.
U dopravního omezení vepředu Martin uviděl policejní hlídku s majáčkem. Byl tak rozjetej, že toho neváhal využít: „ Dávejte bacha! Na ty švestky! Ani si nás nevšimnou! Budou „náhodou“ koukat jinam. Sleduj!“
Trojice krvavých očí za předním sklem, fascinovaně sleduje, jak se policista právě v okamžiku kdy projíždí, naklání k okénku a o něčem mluví s kolegou.
V kabině pickupu je filosofické, šťastné ticho.
„Já vlastně vždycky ňák věděla, že to takhle je.“ Raduje se Simča, a ne úplně nelogicky dodává: „Proto se lidi modlí.“
Na smeč Martinovi nahrál Otto: „ Tak ty chceš říct, že když teď někde zastavíme a budeme si to všichni přát, že si vymyslíme novej pytlík s hulením?“
„NO JASNĚ!“ Martin přímo explodoval, aby zakryl nadšení nad tím, jak si Otto naběhl do jeho Božské pasti. „Ale musíme tomu věřit! Ale opravdu věřit!“ dodává s trouchu ubraným plynem.
Otto přemítá nahlas a zasněně kouká do dálky: „No že se stane skoro vždycky to, čeho se bojím, je pravda. Když vstanu nasranej, venku potkávam samý debil. Když si dam ráno brčko svět je plnej zajímnavejch týpků.“ Chvíle ticha. Pak rezolutně dodává „ Já na to chlape, teda věřim.“
Simča je rozhodnutá: „ Já jsem si tím jistá!“
Jako na zavolanou je před nimi odbočka k motorestu u devíti křížů.
„Tak to pojďme otestovat.“ Navrhuje nadšeně Martin a otáčí volantem.
Kamera teď v rychlém sledu obrázků zabírá, jak Martin zastavuje auto vedle přetékajícího odpadkového koše tak aby mohl při vystupování bleskově sebrat krabičku od Malborek. Jak do ní nacpal pytlík se skunkem, když jako kontroluje připevnění auta na vleku, a jak krabku s překvápkem pohodí za kolo přívěsu.
Otto kouří cigárko a s Martinem čekají až Simča přijde ze záchodu.
Seance může začít.
Kamera z dálky zabírá, jak si tři lidé stoupají do kroužku, ale je dobře slyšet Martinův hlas.
„Hele nemusíme nic říkat, stačí když se chyneme kolem ramen a budeme si všichni představovat pytlík parádního hulení. Nějakýho skaňoura.“ Rozhlíží se po účastnících obřadu: „Myslím, že důležitý je představit si, jak voní, jak chutná, jak se drolí a drobí, barvu, i nepatrný zvuk malýho igelitovýho pytlíčku, když ho převracíte v ruce, no všechno, co vás napadne. Chytíme se kolem ramen a až to budete mít, dejte znamení stiskem ruky.“
Vidíme parkoviště. U pickupa s nápadně velkým vlekem se objímají tři tipani. Dva chlapíci a jedna holka. Drží se kolem ramen a jejich hlavy si jsou vzájemně oporou. Možná by nám mohlo být podezřelé, že přestal foukat větřík a na parkovištěm vyšla duha. Režisér je kýčař napadne nás.
Dlouhé ticho.
Dlouhé ticho.
Pak se trojice rozpojí a kamera zabírá jejich, trochu rozpačité tváře.
„Ty jo, to byla síla.“ Vydechne Simča.
„To jo.“ Vyleze z podivně zaraženého Martina
„Já ten pytlík skoro držel v ruce. A pak najednou jsem měl v hlavě úplný prázdno.“ Přidal se Otto.
„Fakt nářez, chlape.“ Dodává, a vypadá jako by se probouzel ze snu.
Kouzlo usebrání jen pomalu mizí a jeho místo zabírá zvědavost.
„Takže teď by tady někde mělo bejt nějaký hulení, rozumím tomu dobře?“ ptá se Otto Martina, jako by byl odborník na zázraky. A on vlastně je.
„No jasně. Někde tady je.“ Martin už si znovu vychutnává svůj Božský podvod. „Jen ho musíme najít.“
„A kde ho chceš hledat?“ doptává se dál Otto.
Martin nenápadně hodí rukou směrem k červené zmuchlané krabičce od cigeret, a ležerně prohodí: „Kdekoliv. Může to být kdekoliv.“
Otto se rozhlídne směrem ke krabičce „To máme jako prohlížet každou prázdnou krabičku vod cíček, jo?“
Simča se chytla. „ Někde musíme začít.“
Jde a sebere krabičku.
Detailní záběr obličeje. Nevidíme, jak krabičku narovnává, ale je nám jasné, CO v ní vidí.
Obočí vylétá k nebi, asi nechce vidět, jak oči vypadnou z důlků. Pusa dokořán lapá po dechu.
„ÁÁÁÁÁÁÁ, JÓÓÓÓÓÓÓ,ÁÁÁÁÁÁÁ.“
Po Martinově tváři přeběhne stín obav, jestli to nepřehnal.
Simča naštěstí ale pustí opratě emocí. Radostí zdivočí. V euforii křičí: „ Zázrak, zázrak, stal se zázrak.“ Drží pytlík směrem k nebi a poskakuje.
„Do prdele.“ Vypadne z Otty a do očí mu vhrknou slzy.
„Děkujeme,“ křičí na duhu Martin. „Děkujeme.“ Je v tom všechna jeho radost, nadšení a vítězství.
Na chvíli zapomíná, že to celé narafičil, možná si uvědomuje, že se stal Rukou boží, a v objetí se Simčou a Ottou křepčí v bláznivém tanci.
Je to Boží dopuštění.
Zázrak u devíti křížů.
Kamera odjíždí a v záběru je naše trojice. Radostí svatá. A nad ní září duha.
Běží titulky.

Žádné komentáře:

Okomentovat