2. listopadu 2018

Perchta - napsala Hana Zdražilová

Tak přece! Ani jsem nedutala. Krčila jsem se za dochovaným brněním Jana z Lichtenštejna a opatrně vykukovala do chodby. Viděla jsem, jak ladně vykročila z rámu, rozhlédla se kolem sebe a vydala se směrem ke vchodu do hradní kaple.
Měla na sobě bílé, splývavé šaty, sukně jí přiléhala těsně k tělu, rukávy měly ozdobné, dlouhé cípy. Vlasy jí zakrýval vysoký čepec protažený do špičky, z nějž vlál lehký závoj. Byla mnohem krásnější, než jak jsem jí znala z obrazu. Neslyšným krokem se pohybovala po chodbě. Plížila jsem se za ní. Když došla ke dveřím do hradní kaple, neotevřela si je, k mému překvapení dveřmi prošla, jako by byly z mlhy a zmizela za nimi.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Bála jsem se prozrazení, nechtěla jsem ji vylekat ani rozzlobit. Podívala jsem se klíčovou dírkou, abych zjistila, co se v kapli odehrává. Perchta klečela před oltářem a modlila se.
Najednou se zvedla, sfoukla svíce, které osvětlovaly prostor kaple, a kolem se rozhostila tma. Rychle jsem ode dveří ustoupila a schovala se za vykládanou truhlu, která stála v rohu chodby. Perchta se objevila a pokračovala k točitému schodišti pro služebnictvo. Že by měla namířeno do kuchyně? Vstala jsem a sledovala její kroky. V ruce držela svíčku, která osvětlovala bezprostřední prostor před ní. Já jsem šla po paměti, jen jsem se přidržovala zdi. Věděla jsem přesně, kde se jaký předmět nebo nábytek nachází.
Došla jsem až ke kuchyni, dveře byly otevřené, zůstala jsem stát ve dveřním portálu a sledovala, co má Perchta za lubem. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím! Ona začala vařit! Vaření jí šlo od ruky, měla plynulé, obratné pohyby, a když uvařila velkou mísu sladké kaše, poklidila a otočila se směrem ke mně: „Já jsem pokrm uvařila, ty prosím z jitra rozděl chudým.“
„Uvařila? Rozděl?“, užasle jsem opakovala.
„Haló, uvařila jsem Ti kafe, vstávej, nebo přijdeš pozdě!“
„Uvařila?“, ptala jsem se nechápavě dál.
„Tak vstávej, kafe máš v kuchyni, autobus Ti jede za dvacet minut, ať nepřijdeš pozdě do práce! První prohlídka Ti začíná v celou!“ Máma zmizela v naší kuchyni. Pořád jsem nechápala, jak jsem se včera dostala domů. Jen jedno jsem věděla jistě, až dorazím na hrad, bude Perchta zase na svém místě, ve zdobném rámu, vědoucně koukat na mě a návštěvníky, až je budu provázet hlavní chodbou. Předtím ale musím do kuchyně, té hradní, podívat se po míse se sladkou kaší.

Žádné komentáře:

Okomentovat