2. listopadu 2018

Zemětřesení - napsala Ivana Výborná

Jason Humpreys
Z vesnice k nám domů vede pohodlná polní cesta, jež se po několika stech metrech noří do úvozu, kterým prudce utíká dolů, aby vzápětí vyběhla nahoru k horizontu. Po obou stranách úvozu se zvedají k nebi příkré zelené břehy, hustě porostlé vysokými kopřivami a bodláky. Kráčím nejnižším bodem úvozu, nevidím proto co je za horizontem přede mnou, ani za mnou, vidím jen výseč nebe a zelené břehy.
Najednou je slyšet vzdálené hřmění. Pomyslím si: „To mi tak ještě scházelo, přijde bouřka a domů tak daleko.“ Hřmění trvá, dokonce sílí.
S tím zvukem je spojeno jakési dunění, co se stále více a více přibližuje, obklopuje mne a zneklidňuje. Vzduch je plný zvláštního napětí a energie. Nelze určit, odkud hřmot přichází. Napadne mě tedy, že naši zemi, jejíž krajina je obrušována do kulata už od prvohor, postihlo zemětřesení. V sílícím rámusu stojím jak ten pověstný solný sloup. Vidím jen nebe, prach a zelené kopřivy ve stráni. Zem se chvěje. Hluk narůstá, ohlušuje mne a ubíjí, nemohu se pohnout. Čas se zastavil. Točím se dokola, uzavřena v nejnižším místě úvozu jako dušička ve vodníkově hrnku, nervy vibrují. Dívám se na cestu, kdy začne praskat, trhlina ji rozerve ve dví a puklina mne pohltí.
A vtom vidím, jak se na horizontu cesty, orámována bleděmodrým nebem, zjevuje hlava letícího černého koně. Mohutný masiv jeho těla se rytmicky zdvihá, šíje a nohy nataženy vpřed, vlající dlouhá hříva, pootevřená tlama, rozšířené nozdry, lesklé tmavé oko, svalnaté plece a kopyta buší do ztvrdlé země.
Cval. Let.
Co skok, to dálka. Už jsou vidět i hlavy ostatních koní. Hřebec pádí vepředu, letí, letí a snad třicetihlavé stádo cválá za ním, do úzkého trychtýře úvozu jako horká a dravá řeka koňských těl, namačkaných na sebe, plec vedle plece. Hlava černého hřebce je téměř u mne a já jen stojím, úlekem a překvapením, neschopna pohybu.
V tu chvíli mou záchranu převzalo podvědomí. Uskakuji do kopřivové stráně, tím jsem mimo dosah kopyt. V té samé sekundě mne na délku paže míjí horká, zpocená těla pádících kolosů, zem pod jejich kopyty duní – přesně jako v té písni o zelených pláních. Cítím jejich ohromnou sílu, znásobenou rychlostí i jejich pot. Potem čpící vzduchová vlna mne na chvilku ovane. Vidím hru proplétajících se barev jejich srstí, vlajících hřív a ohonů. Hřbety koní se houpavě nadnášejí jako lodičky na vlnách, nahoru a dolů, nahoru a dolů.
Koně přeletí úvoz v několika vteřinách, zbyl po nich jen zvířený prach, co se třpytí a tančí v posledních paprscích slunce a jen pomalu usedá do vyjetých kolejí cesty. Stádo zdivočelé rychlostí se vzdaluje, hřmění odeznívá. Vybíhám úvozem nahoru a vidím koně, jak už rozptýleni ve vějíři, letí tryskem za černým hřebcem a mizí v mlžné dálce.
Obraz se ustálil, zrnka prachu už netančila, dosedla do svých prachových peřinek a v nastalém tichu příroda zůstala ochromena. Toho dne jsem dostala krásný dar.
Přála bych těm koním, aby je nikdy nikdo nenašel, nikdy nikdo nespoutal a neodvedl do stájí. Přála bych jim dostatek pastvy, slunce, pohybu. Přála bych jim, aby žili po nekonečné časy na svobodě, tak jako před staletími žili mustangové v Severní Americe.