9. listopadu 2018

Děkuji - napsala Kateřina Volková

Po celém dni mě zmáhala únava, a tak jsem opravdu uvítala, když jsem v tramvaji uviděla volné místo. Už jsem téměř byla u vysněného sedadla, když mě najednou zastavila silná bolest pod levým žebrem. Prudce jsem se ohlédla, abych zjistila, co se stalo.
„Tak dovolíte?“ ozvalo se v úrovni mého ramene. Drobná stařenka, jako by se vzala odnikud, se energicky drala k volnému místu.
„Jistě, promiňte, já vás neviděla,“ vysoukala jsem ze sebe.
„No samozřejmě, neviděla... To jste vy mladí!! Hned se hrnete na volné místo a starý člověk, aby stál. Nezdvořáci,“ uzemnila mě.

Nechtěla jsem plýtvat zbytkem energie na předem prohraný souboj, a tak jsem se pootočila, abych drobnou postavičku nedráždila. Jenže se ozvalo mé napadené žebro a sykla jsem: „Au.“ Čím mě to vlastně dloubla?
Opatrně pohlédnu na osůbku. Fialový kostýmek je poněkud z módy, ale přísně upravený a vyžehlený. Vrásčité ručky v jejím klíně svírají krásný a dlouhý deštník s kovovou špičkou.
„To mě jako vážně dloubla tímhle deštíkem... a pak tu káže o slušnosti?!“ běží mi hlavou. Jak tak na ni koukám, bezděky nevěřícně zakroutím hlavou.
„Co čumíš, něco se ti nezdá?!“ ozve se pode mnou. Párkrát zamrkám, než se vzpamatuji.
„Prosím, co jste to říkala?“ blekotám v šoku.
„No, proč na mě tak zíráš?“
Cítím, jak mi rudnou tváře a v uších mi hučí. Jakmile tramvaj zastaví, raději prchám z dopravního prostředku. Cestou ještě zahlédnu krabatý obličej soutěživé důchodkyně, která se jako zlobný skřítek tetelí na tramvajové židli.
„Baba jedna sprostá,“ pomyslím si a hlavou se mi honí asi milión trefných poznámek, které jsem jí mohla říci. Bohužel, pozdě.
Nasupeně nastupuji do další tramvaje. Jen co dosednu, je tu starší pán s holí.
„Sakra!“ bleskne mi hlavou. „To snad není možný, to nemůžu alespoň chvíli sedět?!“
Potlačím narůstající vztek a vstanu. No, spíš se nafrněně zvednu a své počínání podtrhnu náležitě otrávenou grimasou, kterou zřejmě hodlám otisknout do podlahy tramvaje. Abych udržela alespoň zdání vyrovnanosti, pevně držím tyč, až mi prsty bělají.
„Děkuji,“ zaslechnu.
„Co je?!“ vyštěknu bezmyšlenkovitě.
„Děkuji,“ ozve se podruhé.
To slovo, vyřčené s laskavostí, mě donutí překvapeně vzhlédnout. Hledím do tváře starého muže, jehož obličej oplývá optimismem a vděčností.
„Děkuji velice, jste hodná,“ povídá stařec a opře svou hůl o okno tramvaje.
„Není zač,“ odpovídám a laskavost v jeho očích jako by odnesla všechny zlobné myšlenky. Mé očekávání dalšího nerudného důchodce, který se s holí prodírá na uvolněné sedadlo bez jediného slova díků, se nenaplnilo.
Místo toho stojím uprostřed plné tramvaje a cítím se trochu trapně, že jsem dovolila, aby mě tak hloupě přemohly vlastní emoce. Ale za moment už se usmívám a jedno vím jistě: ten pán otevřel mé srdce a vpustil do něj paprsek naděje. Ne nadarmo se dětem říká, že slovo „děkuji“ je kouzelné.

Žádné komentáře:

Okomentovat