10. listopadu 2018

Gentleman i po smrti - napsala Miroslava Chroboková

Večer v den, kdy můj otec zemřel, jsem se rozhodla se s ním rozloučit. Věřím, že duše člověka, než se vzdá spojení s tímto světem, tu ještě nějakou dobu pobývá a že trpí, pokud ji nechceme propustit. Chtěla jsem, aby mohl v klidu odejít.

Okolo jedenácté hodiny večer, když už byl všude klid, jsem se pohodlně usadila a zamyslela se tak hluboce, až jsem přestala vnímat pokoj kolem sebe.
V duchu jsem se chystala oslovit svého otce. Měla jsem trochu strach, co se bude dít; nemám ráda duchaření, nevěděla jsem, co se může stát. Ale kvůli svému otci jsem to udělala. Byla jsem si jistá, že chci správnou věc a že mi otec nedokáže ublížit.
V průběhu tohoto mého sezení se ozývaly různé zvuky – nejprve jako by praskal nábytek, protože se v místnosti ochladilo, potom se ozvalo nevysvětlitelné ťukání na okenní parapet, jako by tam zobali ptáčci. Pootevřela jsem okno a pokračovala v sezení. Promítla jsem si náš společný život a začala jsem k otci v duchu promlouvat.
„Děkuji ti za šťastné dětství, za naše nezapomenutelné prázdninové výlety po republice, kdy jsi nám ukázal tolik nového a zajímavého. A za to, jak jsi mi pomohl pochopit Archimédův zákon a že jsem se vždycky mohla na tebe spolehnout,. Ale hlavně za tvou laskavou náročnost, se kterou jsi mi vštěpoval Desatero v praxi. Co jsi vštípil ty mně, předávám svému synovi. Půjdeš proto s námi životem dál.“ Znovu jsem se zamyslela: „A taky jsem moc ráda, že jsem mohla potěšit i já tebe. Pamatuji si, jak jsi se nadýmal pýchou a štěstím při mé první promoci. A co teprve při té druhé! Splnila jsem tvůj sen, dokonce jsem ho překonala, viď?“
V té chvíli plné vděčnosti jsem si uvědomila, že to všechno je nyní pryč. „Ale rozumím, že tvoje cesta tady na Zemi skončila, a mám tě tolik ráda, že to respektuji. Nechci tě tady zdržovat, znovu ti za všechno s láskou děkuji a musíš-li tento svět opustit, loučím se s tebou a nechávám tě jít.“
Ani jsem nebyla příliš smutná, neměla jsem totiž pocit, že ho neodvolatelně ztrácím.
Úplně nakonec, chvilku před půlnocí, jsem se odvážila ho požádat: „Jestli jsi tady se mnou a vnímáš mě, dej mi, prosím, nějaké znamení.“ Potom začaly stolní hodiny odbíjet půlnoc.
Byly to hodiny, které ode mě a mého bratra dostali mí rodiče ke stříbrné svatbě. Vybírala jsem je dlouho a s láskou a milovala jsem jejich zvuk. Otec to velmi dobře věděl, protože jsem jejich bití nikdy nenechala vypnout, když jsem v místnosti při své návštěvě spala. Obvykle jsem byla vzhůru do půlnoci, abych si je užila. Ráda jsem počítala jejich údery a i to otec věděl.
Hodiny mě nepřekvapily ani nevyrušily. Jako obvykle jsem jejich údery počítala.
BYLO JICH TŘINÁCT!!!

Žádné komentáře:

Okomentovat