19. listopadu 2018

Krunýř - napsal Michal Žižlavský

„Co to tam máte v tý zasedačce?“ zeptal se mě na chodbě kolega Petr.
„Kurz tvůrčího psaní.“
„Cože?“
„Kurz tvůrčího psaní.“
„A k čemu je ti to dobrý?“
Ta otázka zněla logicky. A tak jsem zavřel oči a zamyslel se nad tím, k čemu je mi to vlastně dobrý.
Když člověk dělá stále to stejné, tuhne. Stává se z něj želva, na které roste krunýř. Ten krunýř je stále silnější. Funguje dobře jako obrana před vnějším světem.
Stačí zmizet v krunýři soudce, právníka, rodiče s neotřesitelnou autoritou nebo třeba učitele, který se nikdy nemýlí. V krunýři jste v bezpečí.
Ale má to i druhou stranu mince. Nemůžete z něj ven. Když krunýř opustíte, ztratíte bezpečí. Výměnou ale získáte volnost.
Je dobré vystoupit alespoň někdy ze svého krunýře. Proto jsem navštěvoval kurz kvantové terapie a jako právník se s vážnou tváří učil čarovat. Teď sedím na kurzu tvůrčího psaní. Proč? Protože si myslím, že kdo příliš dlouho tuhne, nedokáže už krunýř opustit. A zkamení pak navěky.
Tak to cítím já, ale těžko to tak může cítit Petr. V jeho věku mi byl nějaký krunýř šumafuk.
Otevřel jsem oči a odpověděl: „Chodí tam docela hezký holky!“

Žádné komentáře:

Okomentovat