19. listopadu 2018

Kudrnáč ve výtahu z pohledu kudrnáče - napsala Martina Wojtylova

To je den. Ani jedna košile čistá. Ještě že je pátek a můžu se tak vymluvit na Friday casual. Přičichnu k bílému triku ze včerejška, nahodím kapsáče a vybíhám na tramvaj. Už tak jdu pozdě.
V dálce mžourám na svítící číslo 22 a v tom mi dojde, že nemám telefon. Já se snad po...!
Otočím se na patě a sprintuju zpátky do bytu. Před vchodem už zdálky vidím nějakou holku, jak vytahuje klíče... Jo, to se hodí!
To snad ne. Je jak želva. To bych si už dávno odemkl... no, hurá.
Vběhnu do domu a přivolávám výtah. Je v přízemí, s cinknutím se otevře a já nastartovaný jako Nadal na podání vyhrknu: "Do kterýho?"
Holka se zaculí.
Co jí na té odpovědi může tak trvat? To neví, kam jede?
Prohlíží si mě jako prvňačka nové morče.
"Do čtvrtého."
Mačkám čtyřku hned pětkrát, kdyby to třeba výtah nepochopil.
Je dusno, holka na mě civí a znervózňuje mě. Konečně 4. patro.
Ona se nemá k odchodu?
Madam! Ven!
Zadrží dveře výtahu, aby se nezavřely, kouká na mě a řekne: "Mohli bychom někdy na kafe?"
No, mě odvezou...
"Mohli."
Snažím se situaci urychlit, jak to jen jde... ale ona ne a ne odejít.
"A jak se spojíme?"
Ježiši, on to byl skutečný dotaz!
Koukám, jak z kabelky tahá telefon. Snažím se ze všech sil si vzpomenout na to, co se mě ptala...
No, nic, na to teď nemám čas. Vezmu si na ni číslo a dořeším to později.
Teď rychle do bytu, sebrat telefon a úprkem zpět, ať stihnu alespoň druhou část ranního statusu.

Žádné komentáře:

Okomentovat