19. listopadu 2018

O prokletém zubu moudrosti - napsal Martin Tomášek

Žil byl jednou jeden velmi moudrý, milý a laskavý král, který měl rád své poddané. Věděl o nich vše a oni o něm taky, i když i král Jeroným byl jen člověk a každý člověk i ten sebelepší má svá malá tajemství.

Když byl Jeroným ještě v kolébce, přišli za ním dvě sudičky.
"Budeš krásný, moudrý, tvůj lid tě bude milovat a ctít," řekla první. "Díky tomu bude tvé Království v celém kraji nejbohatší."
Když první sudička dokončila sudbu, odstoupila od kolébky, přistoupila druhá: "Až udeří pětatřicátý rok tvého života, rozbolí tě zub. Tvůj zub však nebude jen tak obyčejný, protože v něm bude skryta všechna tvá moudrost…" Jenže v tom sudičku něco vyrušilo, takže víc už neřekla, poplašeně odstoupila od kolébky a sudičky zmizely.

Léta běžela, vše bylo, jak první sudička řekla. Království kvetlo, Jeroným prospíval a poddaní měli celou královskou raději a raději. Rodiče však byli čím dál smutnější.
"Co se děje?" ptal se jich Jeroným. Nakonec synovi pověděli, co se v den jeho narození stalo.
Když se Jeroným vzpamatoval z počátečního šoku, usmál se, konejšivě královské rodiče pohladil a řekl: "No tak si ten zub nechám, dokud to půjde." Pak bezstarostně vyběhl z místnosti.

Další léta plynula a z chlapce se stal muž a král.
V den svých pětatřicátých narozenin kousl do pečiva měkkého jako obláček. I přesto ho ale rozbolel zub. První večer se to ještě dalo vydržet, ale každým ránem se stav zhoršoval. Tvář měl nateklou a začal slábnout. Za týden už byla bolest taková, že Jeroným přestal úplně jíst.
Služebnictvo nedělalo nic jiného než, že sbíralo bylinky, zvalo různé mastičkáře, bylinkáře, šarlatány, doktory, dokonce i čaroděje z blízkého i dalekého okolí. Nic ovšem nepomáhalo.
Všichni doporučovali zub vytrhnout. To ovšem Jeroným razantním kýváním hlavy odmítal. Služebnictvo to sice nechápalo, ale i tak králův postoj respektovalo.

Rok se s rokem sešel a Jeroným byl vyhublý až na kost a na pokraji smrti.
Jednou v noci k jeho posteli přišla shrbená osoba v kápi. Naklonila se nad něj tak blízko, že na svém vrásčitém krku cítila jeho slabý, ale teplý dech. Pak sáhla do záhybů pláště a z kapsy vytáhla malý hnědý pytlík. Položila ho na peřinu a připsala vzkaz pro služebnictvo: "Z koření udělejte svému králi odvar. To koření je velmi vzácné. Je ho proto málo, ale dost na to, aby vystačilo a král si našel nevěstu. Láska je totiž lék na vše. Až ho vyvolená políbí, uleví se jemu i jeho zubu."
Tajemná osoba dopsala a zmizela.
Druhý den služebnictvo našlo pytlík s bylinkami i vzkaz. Kuchaři honem uvařili odvar. Podali ho králi, který byl za pár hodin zdravý jako dřív. Pak mu dali přečíst zprávu.
Jeroným si okamžitě sbalil pár nejnutnějších věcí včetně pytlíku s bylinkami. Pak naskočil na neosedlaného koně a vyrazil na cestu. Po měsíci byl zpátky a vezl si domů vyvolenou Valentýnu. Do půl roku byla svatba a po bolesti zubu ani památky.

Od té doby každý chlap ví, že když ho začnou zlobit poslední zuby, co mu narostly, je moudré se oženit.

Žádné komentáře:

Okomentovat