18. listopadu 2018

Chceš-li pobavit Boha, seznam ho se svými plány - napsala Jana Simčinová

Pracoval každý den do pozdních nočních hodin. Výjimečně ho z práce pustili domů dřív. Nebylo mu dobře.
U vchodu do bytu ho překvapily bílé tenisky ve velikosti 46. Pak uviděl v předsíni pánskou bundu. V tu chvíli se mu naježila kůže na rukou a začal zhluboka dýchat. Nevěděl, zda má nebo nemá pokračovat dál, ale hlasité "och" a "ach" ho samo nasměrovalo do ložnice.
Rozrazil dveře dokořán a v tu chvíli jako by jím projel trans. Začal házet věcmi, které mu pod ruku přišly. Nevěděl, co dělá. Manželka křičela. Polonahý muž utekl strachem z bytu pryč. Po chvíli nastalo ticho. Stál a tupě na ni zíral. „Do rána ať tě tu nevidím,“ řekl chladně a odešel.
„Panáka vodky, prosím. A rovnou dvojitého.“ Po pár takových dvojitých se domotal zpět domů a usnul.
Ráno našel vzkaz na stole, že si pro zbytek věcí přijde o víkendu. Podíval se na mobil, kde na něj blikalo několik nepřijatých hovorů a zpráv. Nezdálo se mu to.
„Tady Jirka, dnes ani zítra nepřijdu do práce z rodinných důvodů,“ omlouval se šéfovi.
Byli spolu patnáct let. Plánovali rodinu. Tolik se snažili. Vzpomněl si na citát, který nedávno četl: ,,Chceš-li pobavit Boha, seznam ho se svými plány."
Bolestně se usmál.
Rok s rokem se sešel a narazil na ni s kočárkem. Nevěděl, jestli má dělat, že ji nevidí, a pokračovat dál, nebo má zastavit a pozdravit ji?
„Ahoj Jirko,“ pozdravila ho. Teď už neudělá nic.
„Ahoj Kláro. Tak koukám, že už se zadařilo, co?“
Podívala se na něj s vážným úsměvem. „Jo, jo, jak vidíš, zadařilo.“
„A co to je?“
„Chlapeček,“ odpověděla a pokračovala. „Jmenuje se Jiří, po tatínkovi.“ Svůj pohled zapíchla do jeho očí.
Nevěděl, co na to říct. Podruhé v životě se mu obrátil celý život naruby.