23. listopadu 2018

Na konci stroj - napsala Klára Šimicová

S Frantou se znám od učňáku. Jsme přátelé nejmíň od patnácti. Vyučili jsme se oba strojařinu a šli po škole do stejného podniku Warex. A rádi. Kamarádi na život a na smrt. Každý den spolu. Ráno sraz na vrátnici a cesta do fabriky. I ty naše holky jsme si našli spolu, byly to sestry. Chodívali jsme ve čtyřech do kina i hospod a taky na výlety. Na svatbě jsme si šli za svědky – jak jinak.
Stávali jsme si tam tak u těch našich pásů, třídili součástky a rozebírali proběhlé zápasy. A každý čtvrtek večer jsme zašli na pivo ke Slepičkům – jojo, čtvrtky byly „naše“.
Hostinec U Slepičků byl totiž přesně napůl cesty mezi mým a jeho domovem. A navíc tam točili moc dobrý pivko.
Tohle pondělní ráno si budu do smrti pamatovat. Přišli jsme s Frantou do práce jako obvykle. Na vrátnici každý dostal leták. Jmenoval se „Modernizace technologií výrobní linky“. Nějak jsme tomu nevěnovali pozornost a šli s Frantou vesele dál. Jenomže přiběhl Vašek Procházka s vytřeštěným pohledem. „Kluci, už jste to slyšeli? Budou nás rušit. Všude budou stroje!“ „Co to je za blbost, prosím tě?,“ zasmál jsem se tomu hloupému vtipu. Jenomže to vtip bohužel nebyl.
Fabrika začala modernizovat. Propustili pár lidí a opravdu dovezli stroje. Prý jsou rychlejší a přesnější. S Frantou už některé věci nemusíme dělat. Stroje prý hodně ušetří. Jenže my dva staří kamarádi nejsme už ani vedle sebe. Přesunuli mne o dvě linky dál. Stojím tam sám mezi vší tou technikou a celý den civím, jestli elektronická ruka dělá vše dobře. Kdyby ne, musím mechaniku zastavit a zavolat servis. Ten kontakt, ten mi chybí nejvíc. S Frantou i ostatními. Vidíme se vždycky na pauze na oběd. U automatu. Jídelnu totiž taky zrušili. Zvolíte si jídlo, namačkáte kód a přiložíte kartu. Zaplacený oběd leze sníst u jednoho z pár stolů. Plastové příbory mají spolu s miskami svůj vlastní odpadkový koš.
„Franto, já už takhle dál nemůžu,“ svěřil jsem se jednou po obědě. „Jak nemůžeš? Neblázni! Bereš furt stejně, vůbec se nenadřeš a nemáš žádnou zodpovědnost,“ odvětil mi kamarád obratem. „Tohle já všechno přeci vím, ale už si začínám připadat taky tak trochu jako stroj. Celý den člověk nepromluví ani slova a je z toho rachtání v nesnesitelně přesnejch intervalech tak nějak … jakoby… semletej.“
„To se ti jen zdá, prosím tě. Nemáš žádný starosti.“
Ale mám, pomyslel jsem si. A teď i o tebe.

Žádné komentáře:

Okomentovat