„Natašo, vstávej, je pět, musíme do práce,“ šťouchla do vedle spící kamarádky a odebrala se do umakartové koupelny, nečekajíc na odpověď. Z dalších pokojů ubytovny se začínaly ozývat stejné zvuky ranních rutin ostatních nájemnic. „Áááá,“ zívající Nataša vešla do koupelny, kde zrovna Irina seděla na toaletě a dokončovala svoji potřebu.
Beze slova si vymáčkla pastu na zuby a začala si je čistit. Iriny si vůbec nevšímala. Nebylo na tom nic neobvyklého. Vzhledem k prostoru, který obývaly, dělaly všechno křížem. Navlékla si kalhotky a odešla do kuchyňky.
„Kafe nebo čaj?“
„Kafe!“ No jo, vlastně… už tři roky kafe, že se vůbec ptá.
Dokončily své ranní činnosti, odmlčely si společnou snídani a společně s ostatními vyrazily svozovým autobusem na další dvanáctku. Tento týden už na třetí. Byla středa.
Tóny Beethovenovy deváté mu mobil zahrál přesně v devět tak, jak byl zvyklý. Zakládal si na tom. Nikdo z dalších manažerů neměl tak ártový a zároveň vtipný budík jako on. Finanční manažer Pavel Machač.
„Miláčku chceš k snídani kukuřičný croissant anebo rozmixované jablíčko s hráškovým proteinem?“
„Protein.“
Zvuk mixéru dal jasně najevo, že manželka plní požadavek číslo dva.
„Máš to na stole. Už musím běžet dát Michálka do školky… Michálku, běž se rozloučit s tatínkem.“
Po odchodu manželky a syna si dal Pavel 40 minut v posilovně a půl hodinku obdivu sám sebe v koupelně. Naplánuje si pár služebek a pak zajde na oběd s Hanou z personálního.
Vzal si oblek, usedl do svého firemního Superbu. Chtělo by to už Audinu, pomyslel si a na půl jedenáctou odjel do práce. Byla středa.
„Ženský,“ velel Vojta Beneš, šéf uklízecích prací, jejich firmy. „Dneska začínáte záchodama po noční směně. Odpoledne nasednete na vysavače a budete jezdit svoje trasy až do večera. Svoz na ubytovnu je v osm. Kdo nestíhá, jede na vlastní triko, však už to znáte.“
Pak se obrátil k Irině: „Ty máš dneska navíc ještě kanceláře. A dej si záležet, zítra je tam audit, tak ať to tam vypadá, jasný!?“
Finanční ředitel Pavel Machač procházel firmou ke dveřím své kanceláře na konci chodby užívaje si své postavení i oblíbenost. Ranní vítací kolečko, zvládal vždy na jedničku a odpovědi modifikoval podle aktuální situace a potřeby: „Jó mám se skvěle.“ „Workshop perfektní, hodně přínosný.“ „Dovolená – klasika Maledivy… musíš taky vyzkoušet.“ Vše podle etického kodexu a firemně nastavených standardů. Pavel se vždycky uměl naladit na firemní kultury společností, ve kterých pracoval.
Došel do své kanceláře, zavřel dveře a vytočil číslo personální manažerky.
Irině i všem ostatním uklízečkám plynul den mezi čištěním toalet a „ježděním metrem“, jak s Natašou překřtily průmyslové vysavače, na jejichž korbách trávily tolik času. Dnes jezdila trasu D. Občas si s Natašou ze srandy říkaly, že jsou prvními řidičkami metra D v Praze. V podvečer ještě dvě kolečka, kanceláře a dneska už konec.
„Irino, nech toho už prosím tě,“ volala na ni kamarádka. Bude sedm, za chvíli nám jede svoz. A taky je středa.“ Středa, má pravdu, vždyť je středa. Ve středu jí vždycky volá Sergej, synáček… Hlavou jí probleskla jeho podoba. Je to vlastně ještě kluk – moc mladý na válku. Jedině kvůli němu je tady. Aby vydělala trochu peněz, aby mu mohla něco málo dát, aby mu nezůstala k stáru na krku.
„Tak Irino, slyšíš?“
„Jo,“ zabručela. „Já to stihnu. Drž mi místo v autobuse,“ ubezpečila kamarádku a sešlápla pedál stroje.
Pavel Machač právě vedl velmi zdvořilou konverzaci s ředitelkou personálního oddělení Hanou Pátkovou. Tykali si, ve firmě si od jistých pater hierarchie všichni tykali.
„Mohu ti něco nabídnout? Vodu, kávu, nebo něco ostřejšího?“
„Koňak Pavle, díky,“ odvětila Hana a natáhla se pro podávanou skleničku. Nedopnuté dva knoflíčky černé blůzky, odhalily slušivou krajkovou podprsenku téže barvy.
„Hani, sháním nějakého asistenta… mám toho prostě moc a hodil by se mi někdo na takové ty administrativní úkoly. Však to znáš. Správa kalendáře, rezervace hotelů, půjčovny aut, vyúčtování a tak. Myslel jsem na tvoji dceru. Vydělala by si a já bych ti tu na ní dohlédnul.“
„Pavle, ty kanče, nestačí ti, že dohlížíš už na maminku?“ Usmál se, protože věděl, že hraní na práci právě skončilo. Vstala ze židle, rychle do sebe šoupla nahnědlou tekutinu, otočila se k němu zády a dovolila mu zkoumat, jak funguje zapínání jejího nového krajkového kompletu.
Irina začala uklízet kanceláře kolem půl osmé. Koš, stůl, zalít kytku, trochu vysát koberec. Šlo to rychle. Vnitřní hlas ji ještě popoháněl: „Pojď makej, Sergej bude volat už za hodinu.“ Zvýšila už tak dost vysoké tempo. Tři čtvrtě na osm a poslední kancelář: finanční manažer.
Konečně. Spěchala, přesto byla ale důkladná. Nejprve otřela prachovkou jmenovku na vstupních dveřích a následně i jeho kartonovou podobiznu, kterou mu nechala firma vyrobit jako odměnu za příkladné dodržování etického kodexu. Pak vzala universální klíč, zastrčila ho do zámku, otočila a vešla. Ve spěchu si ale nevšimla, že zpode dveří se linulo světlo. Než si uvědomila podivnost situace (světlo a zamčené dveře), stála tváří v tvář výjevu, v němž finanční ředitel Pavel Machač zezadu zběsile narážel manažerku personálního oddělení na stůl, který Hana Pátková, oděna pouze zbytky černého krajkoví, pohyby svých prsou dokonale utírala. Pohledy všech tří se setkaly.
Výraz Pavla Machače byl na hony vzdálen výrazu Pavla Machače kartonového, vždy usměvavého a sebejistého.
„Izvinítě pažálsta,“ vykoktala Irina rusky, přestože po třech letech ovládala češtinu dokonale, a snažila se opustit scénu, jak nejrychleji to šlo.
Muž ji doběhl na chodbě a chytil za rameno. Byl cítit sexem.
„Nic jste neviděla,“ zařval. „Nic jste neviděla, jasný?“
„Ne, odpusťte, já nevěděla, já nič nevíděla… Něvíděla, něskažú nikamů ab étom.“ Pavel Machač, se částečně uklidnil. Cítil, že se mu krev opět přesouvá do míst, kde ji potřeboval mít.
„Jak se jmenujete?“
„Irina, Irina, Kondratěva,“ odpověděla.
„V pořádku Irino, v pořádku… Uklidněte se, posaďte se, počkejte pěkně tady, ano?“ Cítil, že dostává situaci opět pod kontrolu.
„Počkáte? Odvezu vás do města, ano?“
Irina, vyvedená z míry, uchopila prachovku a chtěla otřít křeslo, do kterého ji usazoval. „ Ne Irino, opravdu, opravdu nemusíte už nic uklízet. Jen počkejte, ano?“
Pavel Machač na chvíli zmizel za dveřmi, kde se z šoku stále ještě sbírala personální manažerka.
„Hano, proboha, prober se. Na, oblíkni se!“ podal ji blůzku ze země. „Jakmile ji odsud odvedu, okamžitě vypadni. A udělej,prosím tě, se sebou něco. Ať tě tu nikdo takhle nevidí, nebo máme po kariéře oba!“
Upravil si kravatu, nahodil úsměv a otevřel dveře. „Tak… Irino, pojedeme?“
O dva dny později:
„Vojto, můžeš na kafe? Zvu tě.“
Vojta Beneš, manažer úklidové firmy, který spíše než po úkolování deseti Ukrajinek toužil po nějakém teplém místě ve firmě, pro kterou uklízel, s radostí přitakal. Nepatřil zrovna mezi ty vyvolené, které by Pavel Machač vybízel k rozhovoru nějak často a tak zavětřil příležitost.
„Dlouho jsme se nepotkali, Pavle. Co žena a ten tvůj kluk? Michal, že jo?“
„Ale jó, to víš, Vojto, když si umíš vybrat… prostě procházka rajskou zahradou a tím nemyslím tu stanici metra na béčku.“ Úsměv. Vojta Beneš věděl, že tenhle vtip se zrovna nepoved, o to srdečněji se mu ale zasmál.
„Tak co pro tebe můžu udělat Pavle?“
„No hele, víš, znáš mě... Nejsem žádnej pomstychtivej člověk. Nerad bych někomu ublížil, ale jak dobře znáš tu Ukrajinku, co tu včera uklízela kancly?“
„Irinu, tu starší?“
„Jó, asi tu… Hele, nemá nějaký problémy? Včera jsem pracoval dlouho a tak nějak kolem sedmý jsem slyšel jsem šramot za dveřma. No prostě nebylo to normální uklízení. Jdu se podívat a tam ta tvoje uklízečka… no...“
„Co, no?“
„No… vožralá, Vojto, vožralá jak ruskej mužik. Asi zvyklá z domova. Odvezl jsem ji radši do města. Bůhví co by ještě vyvedla. A takovej detail… z kapsy kabátu, co visel na chodbě před dvěřma mi zmizel litr. Zjistil jsem to po návratu. Hele, čert vem litr… o ten mi nejde. Jde mi především o kulturu, o firemní kulturu… Chápeš? Vojto upřímně, uklízíte tu za pěkný prachy, tak ať vám to nějaká kráva nepokazí, ne?“ usmál se finanční řeidtel. „No, tak čau, já už musím. Mám schůzku na personálním – hledáme mi schopného zástupce na finanční. Někoho, kdo umí věci vyřešit. Nechceš se přihlásit? Ty přeci umíš věci vyřešit, ne?“ hodil otázku i dvojsmysl ledabyle do éteru a opustil scénu.
Irina jezdila trasu D a bojovala jak s pátou dvanáctkou v týdnu, tak s únavou z nevyspání, když ji vyvolali továrním rozhlasem. Tušila, že je něco špatně… To se ještě nestalo, aby tu takhle naháněli externistu.
„Irino, Irino, shání tě šéf,“ pokřikovala na ni z druhého konce haly Nataša.
Zaparkovala stroj a odebrala do vyhrazené kanceláře, kde seděl pan Vójta, jak mu říkali, společně se dvěma v uniformě oděnými muži.
„Irino, odevzdejte věci, tihle pánové vás doprovodí ven. Tohle podepište! Dnešek už placený nemáte.“
Udělala to beze slova. Věděla, odkud vítr vane, a taky to, že tohle nevyhraje.
„Zároveň vám zítřkem končí nájem v ubytovně. Vykliďte ji, prosím, do 12:00. Jo… a počkejte ještě. Tady máte dopis. Vrátnej z ubytovny to dovezl až sem, je to asi důležitý.“
Irina, roztrhla obálku rovnou v kanceláři a potichu četla. Oficiální zpráva ukrajinské vlády o úmrtí jejího syna byla strohá. Den, místo a vyslovení upřímné soustrasti.
Pavel Machač nabídl nové asistence sklenku koňaku.
