Ještě mě čekají dva vagony. Snad tam nebude moc lidí. Dnes se mi pekelně kroutí střeva. Sakra. „Přistoupili? Vaše jízdenky, prosím!“ podívám se na první osobu, starší paní s malým psíkem, který zrovna vábně nevoní. „Paní, toho pejska nesmíte mít na sedačce. A nemá náhubek!“
„Synku, prosím vás, vždyť jedu jen dvě stanice a Emíček je takový hodný.“
Ozvou se mi střeva, tak abych to tady rychle prošel… „No dobrá,“ mávnu rukou.
Další cestující je pár středního věku, jedou do Otrokovic. Poctivě sleduju sedačky a k mému štěstí tady nikdo jiný už nesedí. Ještě zbývá jeden vagon, ale nejdřív musím na ten smradlavý mini záchod.
Snad stíhám!
