Bajka o samečkovi - napsal Pavel Doležel

"Doma budeš!"

Poučení: Když chceš jít ven, tak se neptej.

Příběhy na sedm slov

„Vidím kufr, někam jedeme?" „Ne, jenom Ty!"
(Marek Bucko)

„To nám, myslím, stačí. My se Vám ozveme."
(Marek Bucko)

„Mám tě moc ráda, zůstaňme alespoň kamarády."
(Marek Bucko) 

Skáču po pravé noze. Levou už nemám.

(Hanka Hlouchová) 

Otevřel okno, vyklonil se a bum bác.
(Jana Öztürk)

V zrcadle. Nepoznávám tě, ale učešu tě.
(Marek Bucko)

Vlak - napsal Pavel Doležel

V kupé, kde seděla holčička se starším pánem, se na několik minut objeví Harry Potter.
„Pane, viděl jste ho?“
„A koho?“
„No přece Harryho Pottera, byl tady.“
„Tady?, Tady někdo byl?“
„Byl, seděl hned vedle mě, to jste musel vidět. Měl ty svoje brýle, a jizvu na čele.“

Jan Žižka - napsal Pavel Doležel

Zvoní. Končí přestávka, v 7.A začíná hodina dějepisu. Učitel, žáky zvaný Hodný Janek, přednáší o husitech.
„A nejznámější husitský vojevůdce byl kdo ? Anežko?“
„Prosím, Jan Žižka“.
„Správně, Jan Žižka řečený z Trocnova.“ 

„Jaký si myslíte, že to byl člověk?“
Žáci vykřikují jeden přes druhého: „Vysoký, Odvážný, Spravedlivý, Hezký,..“
Náhle se otevřou dveře, bez klepání, a do nich víc vběhne než vejde podivná postava.
Výškou spíš menší, zarostlý, podle vzhledu asi i delší dobu nemytý. V ruce má jakýsi klacek, zakončený nějakou korunkou, Na sobě kožené oblečení neurčitého vzhledu, ale určitě taky dlouho neprané… Jedno oko přelepené nějakou černou páskou.

Příběhy na sedm slov

Kdo chce psa bít, psa si najde.

(Marek Bucko)

Ráno moudřejší večera, a co v noci?
(Vladimíra Kuchařová)

Co necheš, nedělej. Co nemusíš, tak odlož.

(Pavel Doležel)

„Vidím kufr, někam jedeme?" „Ne, jenom Ty!"
(Marek Bucko)

„To nám myslím stačí. My se Vám ozveme."
(Marek Bucko)

O ptáčkovi, krávě a kočce - napsal Pavel Doležel

Mrzlo až praštělo. Z hnizda na stromě vypadlo malé ptáče přímo doprostřed cesty. Dohromady se mu nic nestalo, ale ten mráz.. Za pár minut se zdálo, že je po něm. Šla tudy kráva, a co čert chtěl, přímo nad mrznoucím ptáčetem si ulevila a ještě teplý trus spadl přímo na ně.
Ptáče tím teplem pozvolna ožilo, probralo se a samou radostí se začalo vrtět.

Háčky k příběhu Jacqueline Štěpanovské - napsali Jiřina Dubová, Vladimíra Kuchařová a Pavel Doležel

„No tak jo, tak mě teda uhoď...“ Už to nemůžu vydržet. Cítím, že to dnes večer nebude jako jindy. Už nebudu předstírat něco, co není. Petr je naštvaný a vlastně se mu ani nedivím. Už s ním nechci spát, už se ho nechci dotýkat.. Už jen chci, aby to skončilo. Ani nevím, kdy přesně to začalo. Kdy se to mezi námi celé rozbilo, pokazilo, od základu změnilo.

(Pavel Doležel)

Vstupte - napsal Pavel Doležel

Vedle dveří se rozsvítí nápis „Vstupte“. Zvednu se z lavice a vcházím do kanceláře, nebo spíš úřadovny. Hned za dveřmi jsou dvě dřevěné přepážky, které oddělují prostor pro klienty od pracovních míst zaměstnanců úřadu. Ti sedí na druhé straně u oken, každý u svého pracovního stolu, kde cosi pilně zapisují do počítačů. Kancelář lemují obvyklé dřevěné skříně, plné šanonů a desek s bůhvíčím. Na stěnách několik obrázků v rámech, … Celý ten prostor působí naprosto neutrálně, a asi tak působit má. Aby se tu lidé příliš nezdržovali.

Setkání - napsala Vladimíra Kuchařová

Jean-Étienne Liotard (1702-89)

Poprvé jsem ten obrázek viděla ve svých dvanácti letech. Bylo to na prázdninách u babičky a potřebovala jsem záložku do knížky. Babička mi dala obrázek obdélníkového tvaru, natištěný na tvrdém kartonu. Byla na něm mladá komorná nesoucí na tácku sklenici vody a šálek kávy. 

Podle nápisu v jeho spodní části šlo o reklamu na kávu. Na druhé straně byl číselný kalendář roku narození mé maminky. 

Obrázek se mi moc líbil a často jsem si ho prohlížela. Dívka měla na hlavě růžový čepeček lemovaný širokou krajkou, medově hnědý kabátek vzadu s „honzíkem“, tmavou dlouhou sukni z pod které vykukoval střevíček, a dlouhou bílou zástěru. Vše vypadalo jako skutečné, sklady na sukni, na zástěře, krajka na čepci, její obličej, ruce. 

Tenkrát jsem nevěděla nic o malíři, který obrázek namaloval. Později, jako studentka, jsem byla na brigádě v Drážďanech. Při návštěvě tamní galerie umění jsem objevila svoji dívku v oddělení starých mistrů. Ano, byla to ona, originál mého obrázku z reklamy na kávu.

Dnes to přijde - napsal Pavel Doležel

Ležím v zákopu, teprve svítá, ale všichni jsme dávno vzhůru. Dnes to přijde, dnes se to stane. Zákopy se táhnou přes celé údolí, na levé straně ohraničené řekou, na pravé pak lesem, ale na ten skoro nedohlédnu. Ležíme tady všichni a čekáme.. už jsme si tu za ty tři týdny zvykli, je to pro nás známé místo, bezpečí. Vím, že to zní divně – cítit bezpečí v zákopu, ale tak to prostě je... ve srovnání s tím, co se děje všude kolem.

Pas - napsal Pavel Doležel

Před několika lety, kdy hrozila služební cesta kamsi mimo EU, jsem zjistil, že mi končí platnost pasu. Takže nový.. Úřad, úředníci a úřednice, ten jejich protivný povýšený přístup.. jakkoliv se tomu vyhýbám, jak můžu, tady to nešlo, a tak jsem šel.

„Dobrý den..“ Paní za přepážkou je starší, příjemná a vypadá zkušeně. Vlastně je docela milá a částečně boří moje zažité představy o úřednicích. Kontrolujeme a doplňujeme žádost, pak otisk palce .. a pak přichází na řadu fotka.