Příběhy na sedm slov

„Vidím kufr, někam jedeme?" „Ne, jenom Ty!"
(Marek Bucko)

„To nám, myslím, stačí. My se Vám ozveme."
(Marek Bucko)

„Mám tě moc ráda, zůstaňme alespoň kamarády."
(Marek Bucko) 

Skáču po pravé noze. Levou už nemám.

(Hanka Hlouchová) 

Otevřel okno, vyklonil se a bum bác.
(Jana Öztürk)

V zrcadle. Nepoznávám tě, ale učešu tě.
(Marek Bucko)

Příběhy na sedm slov

Kdo chce psa bít, psa si najde.

(Marek Bucko)

Ráno moudřejší večera, a co v noci?
(Vladimíra Kuchařová)

Co necheš, nedělej. Co nemusíš, tak odlož.

(Pavel Doležel)

„Vidím kufr, někam jedeme?" „Ne, jenom Ty!"
(Marek Bucko)

„To nám myslím stačí. My se Vám ozveme."
(Marek Bucko)

Háčky k příběhu Jacqueline Štěpanovské - napsali Jiřina Dubová, Vladimíra Kuchařová a Pavel Doležel

„No tak jo, tak mě teda uhoď...“ Už to nemůžu vydržet. Cítím, že to dnes večer nebude jako jindy. Už nebudu předstírat něco, co není. Petr je naštvaný a vlastně se mu ani nedivím. Už s ním nechci spát, už se ho nechci dotýkat.. Už jen chci, aby to skončilo. Ani nevím, kdy přesně to začalo. Kdy se to mezi námi celé rozbilo, pokazilo, od základu změnilo.

(Pavel Doležel)

Znovu doma - napsala Vladimíra Kuchařová

Slyším otvírání brány, mužské hlasy. Psovod vystupuje z autobusu jako první, pak ho následujeme my. Řadíme se do dvojstupu, bágly pokládáme k nohám. Probíhá kontrola „nových přírůstků“. Každý se hlásí jménem a přiděleným číslem. To zvládám dobře, nejsem tu poprvé. 

Z oken nejbližšího baráku na mě volají kámoši. No, to je dost, že už jsi tady, držíme ti místo na cimře. Pokud se mi podaří dostat se k nim, bude to fajn. Znám se s některými už z civilu, s některými jsem byl komplicem ve „společném páchání“. Podařilo se, jsem ubytovaný sice na jiném oddíle, ale na stejném baráku. Setkat se s nimi nebude problém. 

Setkání - napsala Vladimíra Kuchařová

Jean-Étienne Liotard (1702-89)

Poprvé jsem ten obrázek viděla ve svých dvanácti letech. Bylo to na prázdninách u babičky a potřebovala jsem záložku do knížky. Babička mi dala obrázek obdélníkového tvaru, natištěný na tvrdém kartonu. Byla na něm mladá komorná nesoucí na tácku sklenici vody a šálek kávy. 

Podle nápisu v jeho spodní části šlo o reklamu na kávu. Na druhé straně byl číselný kalendář roku narození mé maminky. 

Obrázek se mi moc líbil a často jsem si ho prohlížela. Dívka měla na hlavě růžový čepeček lemovaný širokou krajkou, medově hnědý kabátek vzadu s „honzíkem“, tmavou dlouhou sukni z pod které vykukoval střevíček, a dlouhou bílou zástěru. Vše vypadalo jako skutečné, sklady na sukni, na zástěře, krajka na čepci, její obličej, ruce. 

Tenkrát jsem nevěděla nic o malíři, který obrázek namaloval. Později, jako studentka, jsem byla na brigádě v Drážďanech. Při návštěvě tamní galerie umění jsem objevila svoji dívku v oddělení starých mistrů. Ano, byla to ona, originál mého obrázku z reklamy na kávu.