Setkání - napsala Vladimíra Kuchařová

Jean-Étienne Liotard (1702-89)

Poprvé jsem ten obrázek viděla ve svých dvanácti letech. Bylo to na prázdninách u babičky a potřebovala jsem záložku do knížky. Babička mi dala obrázek obdélníkového tvaru, natištěný na tvrdém kartonu. Byla na něm mladá komorná nesoucí na tácku sklenici vody a šálek kávy. 

Podle nápisu v jeho spodní části šlo o reklamu na kávu. Na druhé straně byl číselný kalendář roku narození mé maminky. 

Obrázek se mi moc líbil a často jsem si ho prohlížela. Dívka měla na hlavě růžový čepeček lemovaný širokou krajkou, medově hnědý kabátek vzadu s „honzíkem“, tmavou dlouhou sukni z pod které vykukoval střevíček, a dlouhou bílou zástěru. Vše vypadalo jako skutečné, sklady na sukni, na zástěře, krajka na čepci, její obličej, ruce. 

Tenkrát jsem nevěděla nic o malíři, který obrázek namaloval. Později, jako studentka, jsem byla na brigádě v Drážďanech. Při návštěvě tamní galerie umění jsem objevila svoji dívku v oddělení starých mistrů. Ano, byla to ona, originál mého obrázku z reklamy na kávu. Ve větším provedení mně obraz připadal nádherný. Překvapením pro mě byl název „Dívka s čokoládou“, který mu dal jeho autor Jean-Etienne Liotard, švýcarský barokní malíř 18. století. Ta káva mi k ní seděla lépe, asi pod vlivem prvotního setkání. Domů jsem si dovezla kopii. Připadalo mi, že už se docela dobře známe. 

Po nástupu do svého prvního místa, jsem „svou“ čokoládovou dívku uviděla za výkladem knihkupectví. Stála tam, zarámovaná a čekala. Nešlo jinak, koupila jsem ten obraz, už podruhé. Od té doby visela na zdi v mé pracovně a všude, kam jsem se stěhovala, byla se mnou. 

O mnoho let později jsem byla v lázních, kde na kolonádě otvírali kavárnu-čokoládovnu. Při vstupu do prodejny jsem ji uviděla. Byla tam, stála na pultě, opět jako reklama, jako součást nabídkového menu různých druhů čokolády. Náhoda? Ty prý neexistují. 

Když jsem končila ve svém zaměstnání donesla jsem obraz, koupený na začátku mé profesionální dráhy, domů. A tak mám teď obrazy dva. V jednu chvíli byly i v jedné místnosti. Divné že? Mně to vůbec nevadilo. 

Zatím poslední setkání se odehrálo opět v knihkupectví. Tentokrát byla na obalu knihy. Tak jsem tu knihu koupila, vlastně ten obraz, už potřetí. Teď jsem zvědavá, kde se asi potkáme příště.



Háček k příběhu:

„To je snad osud!“ Pomyslím si, když vidím opět svou dívku na obrázku. Rozlévá se mi u srdce pocit, že jsem u babičky.

(Bohdana Pufferová)

Poprvé jsem ten obrázek uviděla u babičky, vlastně to ona mi jej dala. Bylo mi dvanáct, byly prázdniny a já zrovna potřebovala záložku do rozečtené knížky.

(Pavel Doležel)