Sumatra: Cesta tam s nitkami, co se natahují - napsal Yakeen

Foto: Satya 

Mohl bych začít takovou banalitou, jakože i ta nejdelší cesta začíná prvním krokem, a tedy i do Indonésie se jede vlakem ze zastávky Žihle, ale takový první odstavec by nebyl hodný ani mne ani Vás, a navíc by to nebyla pravda. 

Cesta začala tím, že nás kamarád Pavel odvezl autem od našeho domečku na Hluboké na nádraží v Žihli.

To se nedá nic dělat - napsala Dana Emingerová

Zvoní telefon. Volá máma. V reproduktoru slyším zvuk motoru a na pozadí rozrušený hlas devadesátiletého táty: „Prosim tě, holce nevolej, akorát nás zase sprdne...“
„Ale já jí volám, jen kdyby něco,“ povídá mu máma.
„A co by jako mělo bejt?“

Pomalu mi vše dochází. Oni zase někam jedou! Přitom táta má už půl roku propadlý řidičák, protože mu ho doktorka kvůli věku odmítá prodloužit. Navíc pravidelně nechává v ulici před domem klíče od vozu v zámku a hlavně zapomíná vypínat světla, takže auto je furt vybitý. A vybitý bylo ještě včera...

Jelen ve světlech reflektorů (Deer in the headlights) - napsala Hana Hermanová

Carolabrücke se 11. září 2024 zřítil

„Mám? Nemám? Mám? Nemám?” 

Sedím u kuchyňského stolu a neotrhávám lístky sedmikrásky, ale vyškrabuju párátkem kytičky do plastového ubrusu. Koho bych se tak zeptala? Gábina se těší na dobrodružství, ta by mi řekla: „Co blbneš, prosím tě? Kvůli trošce deště, na to jsme zvyklý.“ 

Andrej by mi řekl: „No, já bych teda nikam nejezdil, když tam mají být ty záplavy.“ 

Nina, ta už vůbec nechce, abych někam jezdila, záplavy nezáplavy.

Z Bruselu do Železné Rudy během zářijových povodní - napsala Vendula Beaujouan Langová

Doběhnu do bruselské odletové haly a pátrám po khaki bundě Gerald Darel s kožešinovým límcem. 19:00. Kde sakra vězí? Snad ji tu neodchytili nějací ochránci zvířat, jak vyhrožovala. 

Konečně mi přistane na mobilu Hanin vzkaz: „Jsem před Exki.“ To je belgický typ rychlokavárny. 

„Vždyť já taky a nejsi tu!“ 

„Vlevo od vstupu.“ 

„Aha, oni jsou tu Exki dvě!“ 

Jak mě zklamal Krakonoš - napsala Hana Hermanová

Foto: Miroslav Tomeš

„Jak jen je ta básnička od Skácela?“ snažím se rozpomenout si na malém venkovském nádraží, které žlutě svítí do temně modré ranní tmy. 

Jsou malá nádraží, kde nikdo nečeká? Najednou je v nás příliš člověka? 

Tak nějak, přibližně, ale můj mozek takhle brzo ráno ještě nefunguje. Na třetí koleji stojí vlak, který sem nepatří. Parní lokomotiva a dřevěné vagóny, na jednom vymalovaný československý lvíček.

Mezi nebem a zemí - napsala Irena Šašková

Sobota ráno. Opět jsem se probudila do slunečného dubnového dne. Letošní jaro se opravdu vydařilo, příjemné teploty kolem 15 stupňů, slunečné dny, občas déšť, ale hlavně před noc. Příroda má dostatek vláhy a vše se krásně zelená a probouzí k životu.
Kouknu na hodiny, je skoro tři čtvrtě na osm, čas vstávat. Vyskočím z postele, otevřu okno a jdu si do kuchyně chystat snídani.
V devět vyzvedávám kamarádku Petru a vydáváme se směr Ostravice. Cestou zastavujeme na čerpačce Benzina, kde máme sraz s dalšími třemi přáteli. Následujeme je, protože vlastně nevíme, jaký je cíl dnešní cesty a co nás tam čeká.