Přežití vidoucích - napsal Jaroslav Valach

Je konec devadesátek, všichni můžou všechno, proč by Nela s Milanem nestoupali schodištěm holešovického pavlačového činžáku? Zvlášť, když ve druhém patře tvoří Ríša v garsonce přeměněné na ateliér. Stačí mu výhled do dvora, nepotřebuje nepřímé osvětlení severními okny Akády nad Stromovkou. Někdy Múzy usednou i na starý gauč se skvrnami od barev.
Znají se od první třídy, ale v roli umělce ještě Nela Ríšu neviděla, Milana vídá, nedávno začali spolu chodit. Když Ríša otevře, uvádí své známé do zakouřené místnosti. Ačkoli jsou ve věku, kdy všichni kouří, vypadají zaskočeně.
„To nemáš kvůli rozptýlenému světlu, že ne?“ ptá se Milan a trochu kašle.
„A jo, to mi ušlo,“ říká Ríša a omluvně dodává: „Jsem trochu jako žába, která si nevšimla, že ji začli vařit...“ 

Otevírá okno, kterým s kyslíkem vstupuje i teplý vzduch zářijového odpoledne.
Mlha rychle zřídne a příchozí se rozhlížejí kolem. Všude vidí jen ruby desek a pláten. Otočením si Ríša vytváří odstup. 

Později obrazy uvidí jinýma očima a dokončí je. Ačkoli jaké dílo je opravdu hotové? Budiž raději nazváno dílem opuštěným…
„Na čem teď pracuješ?“
„Abych řekl pravdu, hlavně na opravách. Ta náhražka olejových barev směsí tempery a klovatiny nebyl dobrý nápad. Má to lesk jako olej, ale začalo se to loupat. Bojím se, že přijdu o pár obrazů,“ říká Ríša a obrací jednu desku malbou do místnosti, aby návštěva pochopila, o čem mluví.
„Co to je? Pohled při šnorchlování?“ ptá se překvapeně Nela a ukazuje na plátno, kde je plocha mezi okrajem obrazu a vnitřním podivně zprohýbaným oválem vyčerněná.
Ríša se usměje: „Skoro´s to trefila. Víš, studoval jsem zorné pole, jak vypadá výhled z naší hlavy, když se neotáčíme ani nehýbeme očima. No a vyšel mi tenhle tvar, fakt blízký obrysu lyžařských nebo potápěčských brýlí.“
„Ty jo, zajímavý, ale podle šupin to bude něco staršího, na čem pracuješ teď?“ odkládá Nela svou běžnou zdrženlivost a také bundu.
Milanovi se zdá, že i Ríša je sdílnější než s ním. Když jsou sami, tolik mu toho nevysvětluje. Možná si myslí, že už o sobě vědí všechno od školní družiny. Už tam Ríša všechny ohromoval svými výjevy.
Někdy šlo o bitvu indiánů a kovbojů, jindy bojiště plné rytířů. Scéna uchvacovala velkolepostí kompozice souměřitelnou s Marodlovým panoramatem. A ta choreografie pohybů! Propracovanost zbroje hraničila s posedlostí. Až se jeden divil, kde Ríša stačil tak přesné detaily odpozorovat, když byl stále skloněný nad svou prací? Že by ve svých kresbách?
Jako Picasso projevil svou řemeslnou zdatnost v otcově ateliéru a mohl pak jít vlastní cestou a experimentovat s kubismem, Ríša si své období realismu odpracoval o školních přestávkách a nyní také svými obrazy zkoumá podoby vnímání.
„Teď se zabývám figurou. Groteskním vnímáním rybím okem.“
„Cože?“
„No, vybavíte si, jak pokrouceně se věci zrcadlí ve vánočních koulích? A jak vypadáme v odrazu my sami? Hrozivý frňák a kamsi ubíhající tělo?“
„Jo ták.“
Milanovi se nové téma moc nelíbilo, tušil, že hovor o figuře povede k portrétování, portrétování k sezení modelem, model bude aktem. Raději chtěl debatu ukončit: „Hele, rád jsem tě viděl, ale už budeme muset jít, mám ještě nějaké povinnosti.“
„Já čas mám, ještě zůstanu. Čau Milane, uvidíme se později,“ řekla Nela. Milan cítil v její reakci výzvu, aby zůstal a bojoval o ni. On už ale nemohl obrátit, zadrhla se v něm hrdost. 

Neochotně odešel. I stalo se, že Ríša pak Milana přestal zvát. 

Nela přestala volat. Ztratili kontakt.

 
Jedním ze způsobů, jak se přiblížit ženě, je nastavit jí zrcadlo lichotek, v němž by se chtěla zhlížet. Kdo více umí zavinout člověka hustým předivem okouzlených pohledů hřejícím jako kašmírový pléd, než nemrkající oko malíře usilujícího vzít dílu přírody každou křivku, polaskat se s její modelací a přisvojit si ji? Kdo by zapomenul dávný poznatek básníků, že láska je vyhrocená forma pozornosti? Koho překvapí, že model roznítí okouzlení na něj upřeného oka, že laskání zrakem je předehrou, která volá po dohře?

 
O mnoho let později upoutal Milanovu pozornost plakát Ríšovy výstavy. Přišel na dernisáž. Procházel se mezi obrazy a minulost ožila. Pochopil, že série portrétů, na níž navázala série aktů, spadá do období, kdy mu Nela postupně mizela ze života. Tím častěji vstupovala do Ríšových obrazů. Viděl ji v pohledech a pózách, ve kterých se jemu nikdy nenabízela, protože by je nedokázal ocenit.
Počkal si, až poslední hosté uvolní Ríšu, aby ho mohl pozdravit sám. 

Týmž pohledem, kterým se poznali, si hned i odpustili. 

„Počkej, někoho ti ukážu, moji ženu,“ řekl Ríša a odběhl do vedlejšího sálu. Přivedl Nelu a sám odešel zařizovat odvoz svých obrazů.
„Stále se těm portrétům podobáš, moc ses nezměnila,“ řekl Milan.
„Tvoje pokusy o lichotky dokazují, že ses doopravdy nikdy nenaučil dívat. Viděl bys ženu starší o dvacet let a o dvě děti. Jen se mi potvrzuje, co jsem si o tobě myslela. Věci kolem sebe nálepkuješ, abys nemusel zkoumat, jaké ve skutečnosti jsou. I situaci, kdy jsem tehdy zůstala v ateliéru, sis rychle pojmenoval. Já přitom jen chtěla, abys na mě pohlédnul Ríšovýma očima. I dneska zůstáváš zavřený ve své hlavě…“

 
Pouze Nela mohla oznámkovat svou životní cestu. Porovnat šourání nížinou poklidu s konvenčním Milanem s vrcholy naděje a srázy nejistoty překonanými s Ríšou. 

Jeden s imaginací a zajištěním pojišťováka, druhý své obrazy prodával sotva za cenu barev. Živil se především restaurováním nábytku, ale ateliér zabíral celý pokoj v jejich bytě a s ním i vášeň pro hledání.

Milan chtěl něco namítnout, ale Nela ho přerušila: „Musíme se rozloučit, Ríša je žárlivý a nelíbí se mu, když se s někým dlouho bavím.“ 

Tentokrát Milanovi její gesto neušlo. Pochopil, že Nela projevuje ohledy k jeho ješitnosti, když obavami ze žárlivosti zakrývá svůj nezájem a svou konečnou volbu.

Zadání:

Napište příběh na téma V HLAVNÍ ROLI UMĚLEC.