 |
Jak v sobě vyvolat to rozechvění nahlédnutou nesamozřejmostí toho, že jsme, a naopak hrůznou snadností, s jakou něco nebo vše může nebýt? |
snad Tě můj dopis vlivem poťouchlé kosmické ironie nezastihl na Valhalle nebo v Hádu či jiných koutech nebí, na která nevěříme.
V kruzích, kde se pohybuji, je Tvá přítomnost hutná, až mi to dovoluje říct, že Tvé myšlení znám, ačkoliv jsem nečetl žádnou ze Tvých knih.
Navzdory těmto arogantním předpokladům obeznámenosti jsou tu stránky Tvého života, na které bych se rád vyptal podrobněji: týkají se psaní a ženských. Oba jsme obojím posedlí, jen s propastným odstupem virtuozity – kde bych bral odvahu porovnávat naše úrovně hry a konečný úspěch?
Myslím, že ty dvě disciplíny, ty dva vědní obory spolu hluboce souvisí. Sázím na definici lásky jako formy vyhrocené pozornosti. Ta je v blízkém příbuzenství se všímavostí. Bez ní nelze zachytit, co jiní přehlédli – a právě to zakládá objevnost beletrie.
Soustředění na rozhovor věnčí partnera charizmatem v očích žen – žen, jimž se tolik nedostává ztišeného naslouchání ze strany mužů. Schopnost umenšit se je i předpokladem pro nalezení příběhu: Kdo neodvalí ze scény vědomí balvan sebestřednosti, neuvolní v sobě místo, kam by svět mohl vstoupit.
A pak je tu další styčná plocha: hlas jako prostředek svádění. Je známo, že nakonec autora vyhledáváme a čteme pro jeho styl, pro jeho jedinečný způsob, kterým asimiluje skutečnost, metabolizuje sny a mění je v perspektivu svého díla. Takový hlas čtenáře svádí zůstat u knihy a ženy svádí zůstat u nás...
Jenže jaký typ svůdnictví je pro mě ten pravý?
Víš, Arnošte, já vlastně nepotřebuju něco sepisovat. Svým psaním se učím okouzlenému zájmu jako podmínce prožívání přítomného okamžiku, jediného způsobu, jak doopravdy být. A v tom jsi vynikal nad jiné…
Tvůj J
Navzdory těmto arogantním předpokladům obeznámenosti jsou tu stránky Tvého života, na které bych se rád vyptal podrobněji: týkají se psaní a ženských. Oba jsme obojím posedlí, jen s propastným odstupem virtuozity – kde bych bral odvahu porovnávat naše úrovně hry a konečný úspěch?
Myslím, že ty dvě disciplíny, ty dva vědní obory spolu hluboce souvisí. Sázím na definici lásky jako formy vyhrocené pozornosti. Ta je v blízkém příbuzenství se všímavostí. Bez ní nelze zachytit, co jiní přehlédli – a právě to zakládá objevnost beletrie.
Soustředění na rozhovor věnčí partnera charizmatem v očích žen – žen, jimž se tolik nedostává ztišeného naslouchání ze strany mužů. Schopnost umenšit se je i předpokladem pro nalezení příběhu: Kdo neodvalí ze scény vědomí balvan sebestřednosti, neuvolní v sobě místo, kam by svět mohl vstoupit.
A pak je tu další styčná plocha: hlas jako prostředek svádění. Je známo, že nakonec autora vyhledáváme a čteme pro jeho styl, pro jeho jedinečný způsob, kterým asimiluje skutečnost, metabolizuje sny a mění je v perspektivu svého díla. Takový hlas čtenáře svádí zůstat u knihy a ženy svádí zůstat u nás...
Jenže jaký typ svůdnictví je pro mě ten pravý?
Mám dát přednost Goethově přístupu, kterému ženy byly stimulem tvořivosti? Nejprve zamilovaností potřeboval vystupňovat vnitřní žár, ne nutně opětované lásky, aby se v něm uvedly do pohybu lávové proudy nápadů, které později, po sérii citových erupcí, solidifikovaly v literaturu.
Nebo snad jít cestou básníka Rilkeho, který sehrával dámám roli zmučeného génia, zapisovatele poselství Múz? Blahovolně se nechal ctitelkami vydržovat a ještě v nich svedl probudit vděk! Vděk za vyvolení být jejich nicotným podílem mecenášství u zrození nesmrtelného díla, krásy.
Nebo raději zvolit Tvůj a Camusův postoj, u nějž je láska náplastí, která drží pohromadě střepy absurdního světa? Světa, v němž je pouze ten smysl, který si sami vytvoříme – tak proč ne v objetí?
Co bys mi, Arnošte, poradil?
Jak své mysli povolit úžas nad zázrakem toho, že jsme... a naopak nad hrůznou snadností, s jakou něco nebo vše může nebýt?
Jak své mysli povolit úžas nad zázrakem toho, že jsme... a naopak nad hrůznou snadností, s jakou něco nebo vše může nebýt?
Psaní, to je milostný dopis adresovaný světu. Nefunguje bez dojetí. Potřebuje uchvácení jako podmínku prvotní vnímavosti – jedno zda ke světu, k myšlence nebo k ženě. Aby kompliment nebo metafora mohly účinkovat, musí být současně pravdivé i originální…
Víš, Arnošte, já vlastně nepotřebuju něco sepisovat. Svým psaním se učím okouzlenému zájmu jako podmínce prožívání přítomného okamžiku, jediného způsobu, jak doopravdy být. A v tom jsi vynikal nad jiné…
Tvůj J
