Slunce se schovalo za obzor. Měl jsem možnost dopřát si ten luxus a vidět, jak se schovalo v oceánu. Den D. Vylodění v Normandii.
Budou to jatka a já jejich součástí. A vůbec nevím proč. Vlastně včera jsem to věděl, ale teď vím jen to, že jsem ještě živý, jsem ve Francii a je chvilku klid. Z hlavy se mi vypařilo úplně všechno. My i oni potřebujeme vyměnit spodní prádlo. Za chvíli to začne nanovo. Možná později. Prosím aspoň o pár minut klidu.
Od někudy zaštěkal kulomet. Ovšem i on chce klid nebo si odpočinout, raději ztichnul.
„K čemu to je!?" křičím do tmy, ale nikdo mně neslyší. Neslyší mně, můj protest totiž není slyšet. Strach mi nedovolí ani hlasitě dýchat. Někdo k nám přichází. Má divnou chůzi. Jako by šel po čtyřech. Pak slyším kousek od sebe:
„Jdeme dál."
Z ničeho nic začnou rachotit děla na lodích. Jejich dum, dum a dum je slyšet až zde. Několika set kilogramové pumy nám letí nad hlavami. Jsou naši poslové smrti a my doufáme, že nám neublíží. Dopadají daleko před námi. Popojdeme o pár metrů, pár desítek metrů, pár set metrů.
Vidíme vesnici, slyšíme krávy, pes štěká. Sem tam někdo vystřelí. Smrt číhá všude. Rána nedaleko od nás dává na vědomí, že někdo šlápl na minu.
„Zdravotník, zdravotník, zdravotník!" Nejsou k mání.
Vidím místo, odkud němec ostřeluje okolí. Nestřílí přímo mým směrem. Plazím se, abych byl blíž. Mám dobré místo, zvednu se, chci vystřelit. Byli rychlejší. Padám k zemi. Je po všem. Někdo mně chytil za nohy a táhne pryč. Necítím bolest. Co mi je? Naši mně položili mně do příkopu. Ležím. Zkouším pohnout rukou. Jde to. Kam jsem to koupil? Už to vím. Do nohy. Sakra to je bolest, najednou cítím obrovskou bolest, mám ji celou? Asi ano, táhli mně za nohy sem. Někdo se nade mnou sklání. Někdo z vesnice. Místní vystřídali kamarády. Udělali provizorní lehátko a táhnou mně na něm zpět. Tady jsme v úvozu. Mohou se postavit. Baterkou dávají signál do tmy směrem k plážím. Za chvíli přijíždí Jeep. Jedou se mnou na pláž. Ještě před pár hodinami zde létali tuny železa sem a tam. Teď je zde klid. Co je to klid? Ujímá se mně ošetřovatel. Zastavuje krvácení.
Jsem zpět na pláži. Kde jsem se dopoledne vylodil. Přeskakoval jsem mrtvé a kličkoval mezi střelami, které už byly sporadické. Nahoře nad pláži to bylo horší. Teď se vracím a mám čas i cigáro. Dobře to dopadlo? Kdo ví.
Dobře to dopadlo, teď už to vím. Průstřel nohy byl malichernost. Vrátil jsem domů. Vrátil jsem se k rodičům, k práci. Našel jsem si děvče a budu se ženit. Až na podzim. Teď si musím ještě něco vyřídit. Vracím do Normandie. Chci vidět, jaké to je dnes. Vlastně jedu do Evropy podruhé, ale poprvé jako člověk.
Je ticho. Slyším ptáky, příjemně zpívají. Kdo vymyslel, že ptáci zpívají? Tohle ticho je hezké. Slunce vystoupalo vysoko nad hlavu a hřeje tak jak má. Na návsi, kterou konečně vidím vcházím do hospůdky. Dávám si jejich víno.
„Bon." Říkám, abych neurazil. Moc vínu nerozumím. Na mapě ukazuji, kde jsme se vylodili a kde jsem byl raněn. Oni mi nerozumí a já jim taky ne. Maluji tužkou červený kříž, pak si ukazuji na nohu a salutuji jako voják. Asi to pochopili, zvedá se chlapík a jde k nám.
„Vy jste byl voják, byl jste tu v den D nebo později?" Ptá se obstojnou angličtinou.
„Ano. Byl jsem raněn v den D a někdo v civilu mne odtáhl do bezpečí."
„To jsem mohl být já." To není možné, taková náhoda. Popisuji situaci a on mně doplňuje. Je to jasné. Ukazuji zásah, děkuji a představuji se.
„Já jsem Steve."
„Já jsem Piere." Říká on.
„Pomáhali jsme rádi. Bylo štěstí, že jsme to přežili i my."
„Ukázal byste mi místo, kde to bylo?"
Jdeme bok po boku za vesnici.
„Tady jsem vás našel. Ten němec střílel odtamtud. Brzy ho dostali, ale neměl štěstí. Jednotky postupovali potom rychle a on tu zůstal. Ztratil asi mnoho krve. Nějací rolníci jej dodělali. Kdo by se o něj staral." Zní to krutě? Možná, ale oni za to nemohou. Oni to nechtěli. A mně se sem taky nechtělo.
„Tady vás naložil Jeep." Jdeme hezký kus cesty, než dojdeme na pláž. Vůbec to to tu nepoznávám, myslel jsem, že to bylo jen kousek, pár set metrů, ale ono je to asi 4-5 kilometrů. To jsem nečekal.
Jsme na pláži. Stále je tu hodně vozů, techniky, jsou vidět poškozené lodě. Chápe a rychle dodá.
„Stále nemůžeme na všechna pole. Ještě nejsou odminovaná. Někde jsou nevybuchlé pumy. Život se nevrací rychle. Jsou tu stále mrtví vojáci."
To jsem nečekal, ale jsem opravdu moc rád, že to vůbec mohu vidět a doufám, že tohle slunce a ticho si už nenecháme vzít.
Od někudy zaštěkal kulomet. Ovšem i on chce klid nebo si odpočinout, raději ztichnul.
„K čemu to je!?" křičím do tmy, ale nikdo mně neslyší. Neslyší mně, můj protest totiž není slyšet. Strach mi nedovolí ani hlasitě dýchat. Někdo k nám přichází. Má divnou chůzi. Jako by šel po čtyřech. Pak slyším kousek od sebe:
„Jdeme dál."
Vidíme vesnici, slyšíme krávy, pes štěká. Sem tam někdo vystřelí. Smrt číhá všude. Rána nedaleko od nás dává na vědomí, že někdo šlápl na minu.
„Zdravotník, zdravotník, zdravotník!" Nejsou k mání.
Vidím místo, odkud němec ostřeluje okolí. Nestřílí přímo mým směrem. Plazím se, abych byl blíž. Mám dobré místo, zvednu se, chci vystřelit. Byli rychlejší. Padám k zemi. Je po všem. Někdo mně chytil za nohy a táhne pryč. Necítím bolest. Co mi je? Naši mně položili mně do příkopu. Ležím. Zkouším pohnout rukou. Jde to. Kam jsem to koupil? Už to vím. Do nohy. Sakra to je bolest, najednou cítím obrovskou bolest, mám ji celou? Asi ano, táhli mně za nohy sem. Někdo se nade mnou sklání. Někdo z vesnice. Místní vystřídali kamarády. Udělali provizorní lehátko a táhnou mně na něm zpět. Tady jsme v úvozu. Mohou se postavit. Baterkou dávají signál do tmy směrem k plážím. Za chvíli přijíždí Jeep. Jedou se mnou na pláž. Ještě před pár hodinami zde létali tuny železa sem a tam. Teď je zde klid. Co je to klid? Ujímá se mně ošetřovatel. Zastavuje krvácení.
Jsem zpět na pláži. Kde jsem se dopoledne vylodil. Přeskakoval jsem mrtvé a kličkoval mezi střelami, které už byly sporadické. Nahoře nad pláži to bylo horší. Teď se vracím a mám čas i cigáro. Dobře to dopadlo? Kdo ví.
Je ticho. Slyším ptáky, příjemně zpívají. Kdo vymyslel, že ptáci zpívají? Tohle ticho je hezké. Slunce vystoupalo vysoko nad hlavu a hřeje tak jak má. Na návsi, kterou konečně vidím vcházím do hospůdky. Dávám si jejich víno.
„Bon." Říkám, abych neurazil. Moc vínu nerozumím. Na mapě ukazuji, kde jsme se vylodili a kde jsem byl raněn. Oni mi nerozumí a já jim taky ne. Maluji tužkou červený kříž, pak si ukazuji na nohu a salutuji jako voják. Asi to pochopili, zvedá se chlapík a jde k nám.
„Vy jste byl voják, byl jste tu v den D nebo později?" Ptá se obstojnou angličtinou.
„Ano. Byl jsem raněn v den D a někdo v civilu mne odtáhl do bezpečí."
„To jsem mohl být já." To není možné, taková náhoda. Popisuji situaci a on mně doplňuje. Je to jasné. Ukazuji zásah, děkuji a představuji se.
„Já jsem Steve."
„Já jsem Piere." Říká on.
„Pomáhali jsme rádi. Bylo štěstí, že jsme to přežili i my."
„Ukázal byste mi místo, kde to bylo?"
Jdeme bok po boku za vesnici.
„Tady jsem vás našel. Ten němec střílel odtamtud. Brzy ho dostali, ale neměl štěstí. Jednotky postupovali potom rychle a on tu zůstal. Ztratil asi mnoho krve. Nějací rolníci jej dodělali. Kdo by se o něj staral." Zní to krutě? Možná, ale oni za to nemohou. Oni to nechtěli. A mně se sem taky nechtělo.
„Tady vás naložil Jeep." Jdeme hezký kus cesty, než dojdeme na pláž. Vůbec to to tu nepoznávám, myslel jsem, že to bylo jen kousek, pár set metrů, ale ono je to asi 4-5 kilometrů. To jsem nečekal.
Jsme na pláži. Stále je tu hodně vozů, techniky, jsou vidět poškozené lodě. Chápe a rychle dodá.
„Stále nemůžeme na všechna pole. Ještě nejsou odminovaná. Někde jsou nevybuchlé pumy. Život se nevrací rychle. Jsou tu stále mrtví vojáci."
To jsem nečekal, ale jsem opravdu moc rád, že to vůbec mohu vidět a doufám, že tohle slunce a ticho si už nenecháme vzít.
