“Já mám přece mnohem lepší využití. Podívej, jak mi to sluší tady v té zdi, díky mně drží pohromadě celý dům! Ty jsi jenom kámen v zemi, akorát po tobě lidi šlapou a zakopávají. “
Křemen se jako vždy jen zakřenil, protože ho nebavilo se s Cihlou hádat, a možná taky proto, že byl kvůli poslednímu nešikovi ještě hlouběji zabořený do hlíny.
Druhý den šlo kolem malé dítě. Všimlo si křemínku a malou ručkou ho vylouplo ven.
Jak odcházeli, všiml si Křemen, že to, co Cihla drží pohromadě, není zeď, a už vůbec ne dům. Kdysi možná, ale teď už to byla jen polorozbořená ruina.
Křemen s dítětem procestoval spoustu zajímavých míst. A Cihla se nikdy nedověděla o mylné představě své existence.
Poučení: Někdy až s odstupem vidíme, jak se věci ve skutečnosti mají.
Křemen s dítětem procestoval spoustu zajímavých míst. A Cihla se nikdy nedověděla o mylné představě své existence.
Poučení: Někdy až s odstupem vidíme, jak se věci ve skutečnosti mají.
